Škatulka „umění z regionu“ může vzbuzovat pejorativní nádech. Otevřeli jsme zásuvku s něčím, co se nedostalo do hlavního města. Koukáme na něco okrajového, druhotného. Taková myšlenková zkratka je ale naprosto nesouvisející s podstatou regionální tvorby a pošpiněný obsah jí spíš než umělci mohou vytvořit kurátoři.

Existuje množství způsobů a klíčů, jak umění na výstavu vybírat. Kurátorova práce je bezpochyby její nedílnou součástí – uměním umění vybrat a představit. Definování základních vymezení výstavy jsou pilířem pro rozšíření jejích dalších vrstev a srozumitelné čitelnosti divákovi.

Kurátorka Renata Skřebská vymezila své zorné pole na prvorepublikové umění let 1918–1938 a pojmenovala jej Černá země? Mýtus a realita. Pod tímto názvem se rozprostírá široká přehlídka maleb, kreseb, plastik, porcelánu, ale také designu nebo knižní grafiky, která vznikala v ostravském regionu nebo jím byla inspirována. Černá země je zároveň odkazem ke stejnojmennému časopisu, který v letech 1925–1928 vycházel a region uvedl do širšího povědomí v rámci Československé republiky. V neposlední řadě je název výstavy zároveň názvem obrazu Břetislava Bartoše z roku 1920, který vytváří až ikonický vhled do vize Ostravska a industriálního světa. Jeho Černá země je olejomalbou, na které je obloha hořlavě oranžová, z komínů se vrství hnědý kouř a šedé hutě tvoří panorama za prací vypjatým tělem horníka chránícího záda své ženě, která bosa a s ustaraným výrazem spoře oděna do bílé čistoskvoucí látky kojí své dítě. Tento obraz můžeme pro jeho název i obsah vnímat jako ústřední dílo výstavy – nese sugestivní tíseň prostředí, které dalšími soudobými díly výstava odkrývá.


Ostrava sugestivně tísnivá
Výstava v ostravském Domě umění je připravena v několika sekcích: První představuje kosmopolitní ráz autorů, kteří tvořili v regionu, ale i mimo něj, měli úzkou vazbu na Vídeň a byli zapojeni jak do rakouských tak i německých uměleckých spolků. Po vzniku Československé republiky ale byly jejich vazby postupně přetrhány a řada těchto osobností regionu zapomenuta. Jsou to zejména tři autoři spojeni s Novým Jičínem a členstvím v uměleckém spolku Hagenbund. Hugo Baar, který velkou část své tvorby věnoval studiím symbolistního charakteru, kdy zachycoval duchovní a krajinnou atmosféru a mentalitu Kravařska. Proto obraz Zraněný jelen (nedatováno), který se vyjímá v sále galerie, je Baarovou ojedinělou prací vymykající se námětově i formálně jeho rukopisu – nyní s již naznačenou polohou expresionismu. Dalším rodákem z Nového Jičína, jehož malba se dostala až na seznam zvrhlého umění, byl Anton Kolig. Ten, fascinován lidským tělem, na výstavě představen ranou prací, expresivní zkratkou zobrazující Děti hrající domino (1912), završil svou tvorbu tématem mužského aktu. Třetím zastoupeným autorem je pak sochař Franz Barwig, jehož dřevěná Lvice (nedatováno) hrdě opanuje prostor sálu a nechává diváka obdivovat své mohutné tlapy. Další z autorů první sekce zastupují solitérní vlnu. Těžce zařadit lze sochaře Albína Poláška, autora nejen pohanského boha Radegasta (1930), který stojí – nyní už ve své kopii – na Radhošti. Polášek, přestože jeho dílo formálně neprocházelo výraznými proměnami a zůstal věrný alegorickému realismu, získal jako sochař uznání v podobě děl zakoupených Metropolitním muzeem v New Yorku. Jako pedagog působil na prestižním Art Institute v Chicagu. Patří tedy k autorům, kteří za oceánem dosáhli mimořádného uznání. A další, Vojtěch Sapík, který za svůj krátký život obsáhl poměrně rozmanitý oblouk cest i studií, byl těžce raněn na jihovýchodní ruské frontě a den na to, ve věku osmadvaceti let, zemřel. Region tak ztratil talentovaného sochaře. Na výstavě je zastoupen jeho téměř kubisticky ztvárněnou Podobiznou Alberta Vojtěcha Friče (1914).

Kokoschka, Frič i Masaryk
Druhá sekce výstavy představuje významné sběratele a jejich sbírky. V této části výstavy nemůže být opomenut rod Lichnovských, který je spojen s regionem vlastnictvím tří slezských rodových zámků. Stěžejní dílo nejen výstavy, ale i jejich sbírky, je portrét Mechtilde Lichnovské, kterou roku 1920 zvěčnil Oskar Kokoschka. Mechtilde byla obdivovatelkou Kokoschkovy tvorby, a aby byla navždy zpodobněna tímto rakouským malířem (ale také spisovatelem a autorem divadelních her), kontaktovala německého galeristu Herwartha Waldena. Jeho životní příběh je taktéž zajímavý: Vystudoval klavírní hru a kompozici, ale protože měl zálibu nejen v hudbě, věnoval se i umělecké kritice a psaní. Kromě toho, že podporoval mladé umělce, z nichž se někteří stali následně velmi známými, jako malíř Georg Schrimpf, Otto Nebel nebo básník August Stramm, byl zakladatelem uměleckého časopisu Der Sturm, který se věnoval zejména německému expresionismu, dadaismu, kubismu a surrealismu. Vycházel mezi lety 1910 a 1932 a právě v něm byla otištěna přípravná skica Mechtilde Lichnovské zachycená zamyšlená při četbě dopisu. V portrétu již dopis zobrazen není, a přestože malba nepostrádá napjatost v malířském výrazu, působí zvláštně melancholicky. Tento obraz se stal jedním z nejzdařilejších Kokoschkových portrétů. Podařilo se mu v něm citlivě a intimně zachytit vnitřní rozpoložení mysli Lichnovské.

Samostatná sekce výstavy se věnuje malířství. Tvorba Ostravy a širšího regionu, ve kterém žili Češi, Němci, Poláci i Židé, je dotčena množstvím složitých a často protichůdných podmínek. V námětech děl se promítají společenská, sociální a kulturní témata. Jsme vtaženi do boje o každodenní chléb, pozváni na pošmourné procházky a pozorujeme neradostné trpící pohledy žen i mužů. Této sociální tématice a námětům, které zobrazují těžkost doby a svého kraje, jehož krajinné podmínky tvoří průmyslová aglomerace, se na výstavě nutně dostává pozornosti. Patřičně v souladu je s ním i formální stránka děl, která jsou tvořena často v tmavých a zemitých odstínech barevné palety. Kromě již zmiňovaného Břetislava Bartoše jsou to dále autoři Vladimír Kristin, Josef Dobeš, Jan Provazník, Helena Salichová nebo Vilém Wünsche. Výčet jmen ale není roven prožitku ze zhlédnutí děl, tedy než se ke každému autoru vztahovat obšírněji, nechť směřují oči od těchto stránek přímo k obrazům.

Další z vrstev Černé země? je prezentace umělecké dílny bratří Jaroňkových, která je dosud stále přehlížená. Ta ukazuje dobový vztah k folklorismu a národnímu umění. Samostatná sekce představuje německé grafiky a malíře Těšínska a Ostravska. Sochařství regionu čítá jen malý počet autorů, přesto jedna jeho zástupkyně, Helene Zelezny-Scholz, přinesla do regionu kultivovaný a vysoce sofistikovaný projev, který formovalo její rodinné zázemí, studium v Berlíně a Bruselu a znalost italského umění. Ojedinělá syntéza symbolistního a klasicistního cítění se zhmotnila v reliéfy pro kostel sv. Hedviky v Opavě a na výstavě v horním sále je zastoupena třemi svými sochami – Judita s hlavou Holofernovou (po 1920), Uctívání kříže, Řím (1926) a Dny všední a sváteční (1933). V dolním sále pak bronzovou sochou Tomáše G. Masaryka (1933).

Reklamní plakáty a knižní literatura jsou obsahem poslední sekce výstavy v dolním sále Domu umění. Progresivní snahu chápat obálku jako autonomní výtvarný úkol lze vysledovat u vydání knížek Karla Handzela z edice Koliba. K vidění je dále množství plakátů pro výtvarné salóny a výstavy. Očím nemůže uniknout ve stejné místnosti zaparkovaný automobil Tatra Kopřivnice, který nejen díky svým čtyřem kolům zcela jednoznačně hranice regionu přesáhl. Vystaven je mimořádně vzácný prototyp malého aerodynamického vozu s motorem vzadu V 570 z roku 1933.

Kde jsou hranice regionu?
Dům umění tedy téměř ve všech jeho sálech opanuje otázka, je-li regionální umění Ostravska výjimečné, nebo naopak průměrné. Výstava Černá země? Mýtus a realita, která je stěžejním projektem letošního výstavního plánu, předkládá množství argumentů, proč je regionální umění právě výjimečné a zadní vrátka si pečlivě hlídá – důsledně zpracovaná tématika, kterou završuje obsáhlý katalog k výstavě, je jednoznačnou zprávou o závažnosti a profesionálním přístupu kurátorky výstavy a jejích spolupracovníků. Předvedena je náročná a rozvětvená koncepce výstavy, která je vrstvena nejen přímou linií, ale právě mnoha odbočkami. Ty pak působí jako obhajoba sebe sama: nekončící oponenturou snažící se nevynechat žádnou možnost správné odpovědi. Přes nezastavený tok šíře nabídnutých témat i děl se nakonec stává výstava divácky nepojatelnou – alespoň ne skrze jednu návštěvu. Tolik různorodých děl, která region propojují úzce i vzdáleně na jedné přehlídce, pro jejichž uchopení dvě dlaně nestačí. Přehršel děl se stává zhmotněnou ilustrací ke studii zvoleného výstavního tématu, kterou završuje třísetstránkový katalog. Díla z akvizic sběratelského rodu, aerodynamická Tatra, socha Lvice, reklamní plakáty, vázy s folklórními motivy, Kokoschkův obraz i socha Masaryka – představte si tento výčet děl namalovaných na jednom plátně. Ke zhlédnutí by najednou byla skrumáž nesouvisejících jednotlivostí a snad jen surrealista by takový obraz ráčil uchopit. ∞


Černá země? Mýtus a realita
GVUO – Dům umění (Jurečkova 9, Ostrava)
26. 9.—6. 1.