Studenti Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni hledali odpovědi na otázky „Jak vidíme sami sebe, jak nás vidí cizinci? Na co jsme hrdí a co nás charakterizuje?“ Vznikla tak sbírka plakátů graficky zachycujících pohled studentů na identitu a image Česka, které jsou vidění v Českém centru Praha do 15. března 2018.

V letošním roce si připomínáme stoleté výročí české státnosti, což je bezpochyby událost vybízející nejen k oslavám, ale rovněž k zamyšlení. Třeba nad tím, co se skrývá pod značkou „Česko“. Česká centra proto připravila rozsáhlý program, který má za cíl „posilovat image“ naší země v zahraničí. V rámci tohoto programu vznikla i výstava s názvem Czech Image. A to ve spolupráci s Fakultou umění a designu Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.

Kateřina Fišerová, kurátorka výstavy a vedoucí ateliéru grafického designu, na videu z přípravy akce krátce představuje svůj záměr. Tím bylo předložení osobní výpovědi a pohledu mladých výtvarníků na Česko a jeho image. Fišerová ale dodává, že nechtěla, aby se studenti dívali „okem sarkastickým a snažili se vypíchnout to, co je špatně.“ Naopak. Měli se snažit najít to krásné a to, nač jsou jako Češi hrdí.


Socks in sandals
Ovšem i přes pojetí výstavy jako hledání toho hezkého, co mají studenti umění a designu na české zemi rádi, je přeci jen znát tendence věci trochu ironizovat a dělat si legraci sami ze sebe. Koneckonců jeden z plakátů pověstný český humor zobrazuje. Jako černou komiksovou bublinu.

Tahle možná neoddělitelná součást české povahy se promítá zejména do první části výstavy, kde plakáty studentů doplňují různé „malůvky“ na zdi. Třeba hned v úvodu vás vítají anglická slova „Socks in sandals. Timeless trend.“ doplňující kresbu mužské nohy v sandálech. Jeden z vystavených plakátů je pak plný podobných narážek na vlastnosti a jevy, jež jsou typické pro Čechy, anebo je tak přinejmenším povětšinou vnímáme my nebo zahraniční turisté. A tak vedle „největšího Čecha“ Karla IV., vyobrazeného na stokoruně, se můžou objevit ruské matrjošky jako „tradiční český suvenýr.“ Stejně tak ve spodní části výstavního prostoru najdeme podobné zachycení odpovědi na otázku „kým vlastně jsme a co je pro nás charakteristické“. Tvář Karla Gotta či Václava Klause s dovětkem „global warming is hoax“ nelze brát jinak než jako malé provokativní popíchnutí, až zlehčení obrazu Česka. Nicméně většina z vystavených děl zobrazuje osobnosti, jevy či vynálezy, pojící se k naší zemi, které jsou bezpochyby hodné připomenutí a připomínání. Nejen v zahraničí, ale i u nás. A které mohou být oním prostředkem k posílení image Česka za jeho hranicemi jako země, která je víc než jen rájem nevěřících pivařů a houbařů.

Cesta je žití života
V prostřední části výstavního prostoru pak studenti umění a designu ukázali, že i oficiální doklad, jakým je cestovní pas, nemusí být přes úřední jazyk nudným a že může být graficky zajímavě zpracován. Tahle část mě nakonec k mému překvapení bavila nejvíc. Proč nebudovat image Česka rovnou při letištní kontrole s originálním dokladem země původu? Listuji malými knížkami v různých barevných provedeních, text je téměř ve všech případech totožný, shodně upozorňuje na to, že jeho držitel je pod ochranou. O to více mě zaskočí v úředním dokladu slova o tom, že cesta je víc než přemísťování z bodu A do bodu B, ale že „obsahuje určitou neuchopitelnou fascinaci jejím průběhem, tím procesem, ve kterém nejsme již jen vláčeni časem bez našeho přičinění, ale prorážíme najednou i prostor z našeho vlastního rozhodnutí, což nám samo osobě dává zvláštní pocit smysluplnosti“. Závěr pak patří myšlence, že „cesta je žití života“. Buďme vděční za to, že ji můžeme skutečně naplňovat a jen si pohrávat s představou, do jakých desek ji vepíšeme.

Žert jako odpověď
Jak vidí Česko současná mladá generace a je její vnímání odlišné od těch předchozích? Výstava otevírá potřebné a podstatné otázky týkající se české identity. Čím jsme jedineční a co je pro nás charakteristické? Odpovědi jsou různorodé, a to je dobře. Škoda jen, že nebylo více prostoru jít ještě o něco hlouběji, dále za některé přetrvávající stereotypy o českém národu. A že nebylo více snahy objevit méně známé stránky naší povahy či poukázat na některé ne tak líbivé a zábavné. Nicméně výsledek je do jisté míry dán účelem výstavy. Sami pořadatelé totiž avizují, že program je určený převážně směrem do zahraničí k posílení české značky. I přesto si domácí návštěvník po odchodu z výstavy Czech Image může sám pro sebe položit ony nejednoduché otázky, hrající důležitou roli v životě jednotlivce i celé společnosti: Kým jsme? Jak vidíme sami sebe? A jak nás vidí ti druzí? A sklouzneme-li k žertu či recesi, i to je součást odpovědi. ∞


Czech Image
České centrum Praha (Rytířská 31, Praha 1)
25. 1.—15. 3.