Výstava Jana Kotíka ve Veletržním paláci dobře zapadá do „výstavního ovzduší“ v oficiálních pražských institucích, které v poslední době často prezentují české umění 2. poloviny 20. století v podobě velkých retrospektiv. V porevolučním období je to umělcova první velká výstava. Je zároveň součástí širšího badatelského projektu kurátorky Ivy Mladičové, který zahrnuje i vydání Kotíkovy monografie v roce 2011, a plánuje se vydání antologie Kotíkových teoretických prací.

Výstava výrazně připomíná Kotíka jako teoretika a intelektuálně orientovaného umělce, uvažujícího nad podstatou malby a snažícího se posouvat její hranice a možnosti. V rámci toho jsou jeho vizuální díla na výstavě doprovázena i ukázkami autorových teoretických textů. Bohužel už spíše okrajově se Kotík připomíná jako autor užitého umění, k němuž také velká část jeho textů i snahy směřovala.


Jan Kotík byl svým založením avantgardista, jehož tvorba byla hnána snahou posouvat možnosti formy uměleckého díla neustále dopředu a poměřovat je s aktuálním světovým kontextem. Autor se tak ve své tvorbě dotýká třeba surrealismu, poetiky Skupiny 42, expresivního primitivismu, informelu i konceptuálních tendencí. Tato uplatňovaná strategie, přes veškerá rizika eklektismu, dodává jeho dílu jistou dynamiku a stává se asi jeho hlavní kvalitou. V 80. letech, kdy Kotík opouští tento přístup a směřuje k jakési syntéze vlastního díla, vrcholí jeho snahy už spíše samoúčelným výtvarným „plácáním“, což může ve výsledku působit dojmem, že podstata autorova díla více spočívá v progresivním experimentu s formou, než v ryze výtvarných intencích. Nechává se to na posouzení každého z nás.

Výstava je klasicky pojatou velkou retrospektivou, která chronologicky sleduje umělcovo dílo. Zároveň se podřizuje Kotíkovu překotnému vývoji a kvůli přehlednosti strukturuje časovou linearitu pomocí oddělených místností do jednotlivých dekád, v rámci kterých představuje jeho různorodé přístupy. Toto skokově chronologické pojetí je narušováno intervencemi formálně podobných děl z jiného období a celou výstavou se tak nesou jisté komparační tendence. S těmi je divák konfrontován hned v úvodní místnosti, kde se nachází díla ze všech Kotíkových období a návštěvník má tak možnost posoudit, zda je Kotíkovo dílo logickým koherentním celkem. Ve výsledku je ale vždy jedna porovnávaná práce z pozdního období, což vypovídá hlavně o faktu, že umělec dospíval v pozdním díle k syntéze. Tato skutečnost je ale v průběhu výstavy neustále připomínána a může tak vytvářet iluzi, že Kotíkův formální vývoj je podřízen jakési vnitřní logice se závěrečnou pointou, což je přinejmenším poněkud sporné. ∞


Jan Kotík (1916–2002)
Národní galerie v Praze – Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
18. 10.—23. 3.

S výstavou souvisí článek o inscenaci Samuela Becketta: Ne Já (uváděno jako doprovodný program výstavy), který je uveřejněn v Divadelní rubrice zde.