Studio Hrdinů dodržuje i ve své druhé sezóně linii, kterou si vytyčilo v počátcích svého působení, totiž vytváření syntézy divadelních a výtvarných prvků. Bezpochyby inspirující je v tomto ohledu domovská scéna ve Veletržním paláci, a spolupráce s Národní galerií se tím pádem přímo nabízí…

Po inscenaci England, realizované pod režijním vedením Kathariny Schmitt v expozici Slovanské epopeje, přichází dramaturgie Studia Hrdinů za podpory lektorského oddělení NG s novým projektem. Během letošního roku budou ve Veletržním paláci uváděny krátké inscenace a instalace jako doprovodný program k výstavám. První z miniatur se váže k retrospektivě Jana Kotíka a využívá hru Samuela Becketta – dramatický monolog se strohým názvem Ne Já. Ztvárnění se opět ujala Katharina Schmitt, která obě hlavní role svěřila Lucii Trmíkové.

Temnota nepaměti
První pochvala musí nutně směřovat k výběru textu. Beckett vytvořil syrovou výpověď ženy, která v krátkých úsečných větách či spíše segmentech vzpomíná na traumatické momenty svého života. Lépe řečeno si je připomíná, vybavují se jí – monolog je podobný mumlání starého zmateného člověka, který už nerozlišuje dávné události, nánosy vzpomínek a realitu. Zásadní pro vyznění je třetí gramatická osoba, jíž se používá v celém textu – mluvčí se touží od svých vzpomínek oddělit (to Ne Já!), a možná už to udělala… Odhaluje se přitom nemohoucnost a utrpení osamělé bytosti. Celá řeč je krutá a drásající. A také ohromně náročná pro svou interpretku.

Původní koncept počítá s čistě činoherním provedením. Jeviště je celé ve tmě, až na bodově osvětlená Ústa, která se nalézají asi tři metry nad úrovní podlahy. V popředí jeviště na podstavci vysokém asi jeden a půl metru má podle Beckettova záměru stát ještě cele zahalená postava neurčeného pohlaví – Naslouchající, který upíná svou pozornost k Ústům a během představení udělá pouze čtyři stručná gesta. Naprostá strnulost dvou neviditelných těl a nemožnost se hnout umocňují tísnivý pocit bezmoci úniku z vlastních myšlenek. Ten je podpořen i textem samotným, konkrétně repeticemi v něm obsaženými – každá část ústí ve stejnou repliku. Cyklický proud vědomí bez východiska. Pouze Ústa jsou to, co se pohybuje. Ve zběsilém tempu chrlí na diváky neuspořádané myšlenky, zároveň jako by ale naslouchala nějakému vnitřnímu hlasu, jejž publikum neslyší.

Monumentalita a nehybnost
Katharina Schmitt se nevzdává činoherního východiska, ale propojuje ho s videoinstalací šitou na míru Veletržnímu paláci. Velkolepému, světlému a vzdušnému, stylově čistému prostoru, v němž by černá nefungovala. Na bílé plátno jsou promítána pouze ústa Lucie Trmíkové v předepsané výšce oněch zhruba tří metrů a ve značně nadživotní velikosti. V monumentální dvoraně (ač nazývané „malá“) tak vlastně vzniká site-specific projekt, který lze sledovat ze všech pater galerie. Avizované téma vztahu jazyka a vzpomínání dostává doslova nový rozměr – je najednou velmi obnažené. Nepřikrášlený pohled na velká Ústa připomíná polysémii slova jazyk a nutí k intenzivnímu poznávání křehkosti duševního i tělesného.

Propojení s videoinstalací umožnilo Katharině Schmitt posílit významy, které jsou v činohře zastřeny nutností obsadit dva herce. Ústa a Naslouchající splývají v jednu osobu prostřednictvím Lucie Trmíkové, zabalené do bílé látky a ležící nehnutě na katafalku vysokém půldruhého metru. Vysvobozeny zpod prostěradel má pouze vlasy volně splývající k zemi. Samotné představení, při němž jsou Ústa promítána nad fyzicky přítomnou herečku, sice trvá zhruba 25 minut, ale hraje se třikrát za sebou. Trmíková je na svém místě už při příchodu diváků do dvorany a nehne se ani během potlesku. Výjimkou je pouze vymrštění paže s rukou zatnutou v pěst, gesto završující každou z částí hry. V pojetí Kathariny Schmitt ženu, jíž patří Ústa, sice nehalí tma, ale přesto zůstává opředena tajemstvím útržkovitých vzpomínek.

Beckett, Kotík a intermedialita?
Celou inscenaci-projekci trochu brzdí projev Lucie Trmíkové. Inscenátoři zvolili pomalejší a vcelku plynulé tempo, v němž má ale řečový proud spíš hypnotický než nervy drásající účinek. Při premiérovém uvedení mi dravější výraz a celkově větší naléhavost v konečném vyznění scházely.

I přesto se Katharině Schmitt povedlo zachovat myšlenku předlohy, jednoduše a přitom dostatečně invenčně upravit kultovní činoherní ztvárnění, nekopírovat existující filmové verze a zároveň vytvořit koncept citlivě souznící s interiérem Veletržního paláce. Ve vzduchu visí jedině otázka po souvislosti s tvorbou Jana Kotíka. Když už se Studio Hrdinů do projektů s NG pouští, byla by škoda, aby připravované inscenace zůstaly pouhým doprovodným programem k výstavám bez hlubšího vzájemného vztahu. Snad budou čtenáři při jeho hledání úspěšnější než já. ∞


Samuel Beckett: Ne Já
Studio Hrdinů, Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra 12. 1. • repríza 22. 3.
režie a koncept Katharina Schmitt
scéna a video Pavel Svoboda

S inscenací souvisí článek o výstavě Jana Kotíka, který je uveřejněn ve Vizuální rubrice zde.