Socha jako prostorové médium se netěší takovému diváckému zájmu jako malba či další plošná média, která lze v galeriích hojně vidět. V posledních letech je ale soše čím dál více nakloněn veřejný prostor i výstavní projekty. Jaké aspekty skýtá vytvoření sochařské výstavy, co socha je a co potřebuje či kdo je sochař? S kurátorkou Ivou Mladičovou jsme si právě o soše, jakožto médiu jejího hlavního zájmu, povídaly.

Iva Mladičová (* 1965)
je historička umění a kurátorka. V letech 1983—1989 absolvovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a v letech 1999—2006 Dějiny výtvarného umění na Filozofické fakultě UK v Praze. Pro Národní galerii v Praze připravila monografii a retrospektivní výstavu Jana Kotíka (2011, 2013). Od roku 2012 je kurátorkou Galerie Dům v Broumově, od roku 2015 výstavního prostoru Výklady AXA v Praze a paralelně připravuje výstavy pro řadu galerií. Od roku 2013 přednáší dějiny výtvarného umění 20. stol. a současnosti na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, od roku 2015 vede seminář Sochařství 20. a 21. stol. na Akademii výtvarných umění v Praze.



Začneme tou nejtěžší otázkou: co vlastně socha je?
Vzhledem k mé profesi jde o logický dotaz, já odpovím nepřímo: výstavy výtvarného umění jsem navštěvovala mnohem dříve, než jsem začala studovat dějiny umění. Pro mé vnímání byly vždy důležité prostor a světlo. Proto jsem několik let i fotografovala. Zájem o sochařství tedy vykrystalizoval velmi samozřejmě a přirozeně. Chápu, že má někdo potřebu přesné definice sochy, já ale vítám mnohost výrazových prostředků, důležité je, jak pochopení a prožívání celku života umělecké práce podporují.

Podvědomě vás tedy více přitahovaly prostorové práce?
Citlivosti ke kvalitě prostoru jsem si byla vždy vědoma. V mé kurátorské profesi bylo brzy patrné, že častěji spolupracuji s těmi autory, kteří nelpí na snaze být výrazově co nejaktuálnější a nesnaží se primárně reagovat na momentálně nejžhavější společenská témata. Pracují s tématy, která jsou v našem žitém prostoru samozřejmě přítomna, která, zdá se, mohou být stále opodstatněná. Jsou obecná a zásadní, ani se vlastně s nimi nelze míjet.

Jde tedy hlavně o autory, kteří tvoří z vnitřní nutnosti, a nikoli z programového přístupu. Citlivost propojená s objektem.
Ano. Mohu zde připomenout slova Jakuba Lipavského, který přesně formuluje, že socha by neměla být ani ilustrací, ani momentkou, ale rezonuje s rovinou pocitu. Dále mohu uvést například Jiřího Kobra, který klade důraz na práce oslovující diváka prožitkem. Petr Stibral svými pracemi zdůrazňuje hodnotu bezpředsudečného přímého vjemu. Veronika Resslová zviditelňuje běžně přítomné fenomény žitého prostředí. Pro Eliáše Dolejšího jsou podnětné syntézy Mircei Eliadeho. Tvůrčím přístupům takového druhu bytostně rozumím.


Umělecké dílo by mělo být otevřenější, mělo by inspirovat k vlastním vkladům nebo osobnímu uchopení, nemusí být jasnou definicí.
Pokud má ale někdo potřebu vytvářet ilustrace společensky nejaktuálnějších témat, ať tak samozřejmě činí. Svého druhu umělost výstavních prostor s sebou automaticky přinesla stav, jako bychom existenci děl museli více odůvodňovat a vysvětlovat.

Socha je prostorová záležitost a v každém místě s ním povede zcela jiný dialog. Málokterá socha je vytvořená přímo do konkrétního prostoru. Socha může být umístěna v podstatě kdekoli, protože je autonomní, nepotřebuje kontext, častokrát je masivním řečníkem, který dialog nevede. Jak vy sama sochu vnímáte jako kurátorka?
Při přípravě výstavy je pro mne samozřejmě důležitá spolupráce s autorem. Nesnažím se věci dopředu přesně určovat, ale snažím se soustředěně konkrétní díla vnímat ve vztahu k prostoru a rozhodnutím o jejich umístění nechávám čas. Samozřejmě mne zajímají specifika budování výstavy jednotlivých sochařů. Pokud připravuji výstavu autora, který již nežije, většinou spolupracuji s architektem. Více různých pohledů je většinou záruka živosti procesu a na výsledku se projeví. Spolupráci vnímám jako příležitost vyvarovat se například mechaničnosti osvědčených postupů.

Tenhle přístup vám rozšíří pohled, jak sám autor své dílo vidí.
Ano. Proces instalování výstav s autorem je pro mne výborná zkušenost. Pakliže pracujete s dílem nežijícího autora, kdy už se k práci nemůže vyjádřit, tak musíte mít svou vizi a umisťujete díla a jste sama novým tvůrcem.Snažím se být citlivý zprostředkovatel. Zacházím s dílem s vědomím, že není třeba nic přidávat, ozvláštňovat, ale pouze najít interpretační situaci adekvátní obsahu, který v díle vnímám.

Znáte autora – to je jedna škála, v té další znáte místa, výstavní síně, kam dílo umístit. Jaké výstavní prostory považujete pro sochu za ideální?
V Praze je pro sochu vhodná Městská knihovna GHMP, ale inspirativních prostorů je dnes už opravdu bezpočet a jejich různorodost je podnětná. Důležité je pro sochu samozřejmě přirozené světlo. Obecně preferuji výstavní prostory s možností výhledů do reality okolního světa.

Máte raději tedy výstavní prostory interiérové?
To určitě ne. Od roku 2012 kurátorsky pracuji pro broumovskou Galerii Dům, kde připravujeme i sochařské výstavy v klášterní zahradě. To je vlastně příklad ideálního exteriérového prostoru. Je velmi různorodý – s čistými přehlednými plochami, s prostředím vymezeným stromy nebo sousedstvím staveb. Divákovi jsou současně k dispozici velkorysé průhledy do okolní krajiny a na samotný klášter. A hlavně, jde o prostředí velmi inspirativní pro samotné autory.

Preferujete pro instalaci sochy nějaké specifické nasvícení?
Jemné denní rozptýlené světlo, nedramatické je většinou nejvhodnější.

Ve venkovním prostoru se světelné podmínky v průběhu dne neustále mění. Pracujete i s tímto faktorem při umisťování soch?
Nekonečnou proměnnost světelných podmínek nezbývá než respektovat. S radostí. Šíři škály světelných podmínek místa si často uvědomuji i zpětně, prostřednictvím fotografií. Za zásadní kvalitu v exteriérových instalacích ale hlavně považuji možnost divákova pocitu neomezeného prostoru a neřízeného pohledu.

Výstavní projekty pro Klášterní zahrady v Broumově se konají pouze v období letních měsíců?
Ano, jde o sezónní záležitost, jejíž hlavní rytmus určují návštěvy kláštera. Od začátku května do konce září se tak v Galerii Dům konají tři výstavy a paralelně s nimi sochařské instalace v zahradě. Tyto obě výstavní možnosti jsou součástí pestrého kulturního dění, které se podařilo postupně v areálu broumovského kláštera vybudovat.

Je možné obecně definovat prostor, který socha potřebuje?
Baví mne právě nacházet možnosti sochy v konkrétním prostředí. Letos jsem si například zažila zajímavou zkušenost s exteriérem náplavky Rašínova nábřeží v Praze. Horizontalita vodní hladiny, vertikalita kamenné zdi a dynamika procházejícího diváka byly danosti pro instalaci soch inspirativně určující.

Jaký je váš přístup k jiným médiím?
Jejich různorodost na společném prostoru považuji za osvěžující. Ráda bych v této souvislosti zmínila Insel Hombroich u Düsseldorfu, kde krajina, architektura, malby, sochy a užitné předměty z různých dob v bezprostředním sousedství a bez popisků vytvářejí naprosto samozřejmý a živý celek.

Dá se v současném sochařském projevu vysledovat nějaká obecná tendence? Opakuje se nějaké téma? Je preferovaný nějaké materiál? Obecnou tendencí jsou postprodukční citace jiných autorů. A ideám a materiálům, zdá se, vládne bezbřehost. Kdo je sochař?
Sochařství je záležitostí vnitřní nutnosti. Není vůbec jednoduché v dnešní době jako sochař obstát. Velký podíl na tom má i realita veřejného prostoru českých měst, na můj vkus je zájem o současnou kvalitní sochu příliš vlažný.

Pokud tedy existuje volný veřejný prostor pro sochu, jaké jsou možnosti najít dílo, které sem můžeme umístit?
V současné době existují v Praze dvě celkem ilustrativní iniciativy. Na jedné straně výstavní koncept M3 / Umění v prostoru, kdy pro realizovaný ročník je přizván vždy jiný kurátor, který si může vybrat i místa instalací. Takovou iniciativu vítám. Jako protipól vnímám projekt Sculpture line, na můj vkus je dost invazivní a agresivní. Některé práce letos prezentované v Praze považuji na hranici sochařské soudnosti. Připadají mi jako zoufale toužící po upoutání pozornosti, lidské vnímání ale neobohacují a s charakterem daného místa nespolupracují.

Jak se stavíte k dražbě metrové sochy Jeffa Koonse Zajíc, která se vydražila za dvě miliardy korun? Jaká je hodnota sochy?
Cena sochy je taková, jakou zaplatí nakupující. Cena sochy ale neurčuje její hodnotu.

Také ale záleží na historii umělce, jaké autorské jméno si vytvořil, kolik výstav uskutečnil, jak aktivně se věnuje tvorbě a jejímu předávání divákům.
Určitě, mé profesní zkušenosti ale nejsou z té části oboru, kde bych se tímto tématem detailněji zabývala.

Mladí autoři, sochaři, se dostanou do prvního kontaktu s galeristou, který má zájem koupit jejich dílo. Jak má takový mladý autor dialog vést? Jak stanovit hodnotu svého díla?
Na Akademii výtvarných umění jsou nyní viditelné tendence podporující autorovu schopnost se prosadit. Od studentů se očekává schopnost teoreticky obhájit svou práci, psát texty ke svým dílům a tématům, co nejdříve vystavovat.

To je ale otázka několika posledních let.
Určitě jsou zde silné tendence do prostoru umění vnést pragmatický dynamismus komerčního prostředí. Stále ale vnímám přítomnost nějaké přirozenější síly tomuto procesu nepodléhat.

Může to být odlišnou dynamikou. Nemůžeme přeskočit vývoj, kterým jsme tady ještě neprošli. Určitý mustr, který už někde funguje, je důsledkem předchozího systému. My můžeme nějaké principy přejmout, ale ze dne na den nemůže proběhnout absolutní změna fungování v odlišném prostředí s jinými výchozími pilíři.
Možná i jako důkaz snahy podpořit tento přehledný, funkční mechanismus, je založení kurátorských studií na ústecké univerzitě, nevím. Já ale věřím v dlouhodobé individuální zaujetí a v koncentrovanou práci, studium, znalost děl.

Není to pouhý mustr, do kterého z ateliéru umělce vyberete dílo, není to schéma. Kurátorství může být určitá mapa k tomu, jak díla vybrat a jak je dosadit do celku.
Ale síla vnější formy je mocná, vidíme to právě na akci Sculpture line, která je manažersky profesionalizovaná a která má finanční podporu.

Každý projekt má svůj kontext, ve kterém může fungovat. Nelze jednoznačně říci, že něco je špatně a něco dobře.
V momentě, kdy je ve městě najednou řada slabých děl na atraktivních místech, tak si troufám říci, že to není úplně dobře.

Veřejný prostor je všech. Pakliže by se takový projekt děl v soukromém uzavřenémprostoru, člověk se k takové konfrontaci ani nemusí dostat. Ale ve veřejném prostoru, který je všech, kde denně procházíme, takové protnutí nutně nastane.
Pozitivní samozřejmě je, že se platforma zájemců nakupovat umění viditelně rozšiřuje.

Už se maže ten mýtus o nedostupnosti umění, jeho vysoké ceně, nemožnosti začít sbírat bez velkého vstupního kapitálu.
Současná doba je v tomto ohledu vlastně velmi vstřícná mladým autorům. Dokonce bych si troufla říci, že obecně trochu zapomínáme na řadu kvalitních autorů, kteří v 70. a 80. letech vystavovat oficiálně nemohli, kvalitu svých prací ale udrželi kontinuálně na vysoké úrovni.

Je trendem vystavovat mladé umělce. Kaž­­dá doba má nějaký svůj akcent, ale trvá jen po určité období. Tvorba mladých umělců nese určité podobné znaky, které se už brzy také vyčerpají, bude potřeba vidět zralejší práce s jinou odžitou zkušeností.
Na českém umění mne zajímá ten moment, kdy příliš nepodléhá trendům.

Jaký máte názor na délku trvání výstavy?
Výstava by neměla trvat čtrnáct dní, ale spíš tři měsíce. Děje se už tolik kulturních akcí, že nemá smysl činit hektičtějším prostor, který už sám o sobě hektickým je. Krátká výstava je vůči autorovi bezohledná.

Tříměsíční trvání výstavy je ideální, aby byl dostatečný prostor ji – třeba nejednou – navštívit a zároveň držet určitou dynamiku, který intelektuální prostor vizuálního umění potřebuje.
Někdy je opravdu dobré zvážit, zda může divák přijet za výstavou a ne naopak.

Celkem negativně vnímám i éru „open call“. Řada galerií s jeho vyhlašováním přichází. Kurátor nemá vizi? Nabídne prostor komukoli namísto, aby profilovat tvář dané instituce, kterou má svou prací tvořit a naplňovat nebo je přehlcen a je vyhořelý? Proč tolik open calls v galeriích? Není potřeba tolik kvantity, ale koncentrace do konkrétního místa, na jehož profilování se vědomě pracuje. Ty open calls jsou takový virus v umění. Tříští to podobu instituce, která se pak stává nečitelnou. Každý open call je autorskou prací někoho dalšího a při přejmutí pak vytváří úplně jinou podobu té dané instituce. Je to takový veřejný dům pro umění.
Často se stane, že návrh výstavy, který v jedné galerii neuspěje, autor nabídne do galerie další. Posiluje se administrativní proces. A přitom se pak všichni zaštiťují tím, že pracují pro konkrétní místo. Sochařské výstavy vyžadují autorovu návštěvu místa, samotná příprava a materiálová realizace jsou zdlouhavé. Zrychlený charakter doby jde svým způsobem proti principu sochařství samotného.