Touha po dokonalosti je něco, co mě, už jen jako otázka, vzrušuje. Často se ptám, kde jsou její meze? A co se stane, když ty meze překročíme? Hledala jsem odpověď i v Prostoru pro aktuální umění Prádelna Bohnice na výstavě, která se tímto tématem zabývá.

Pocit dokonalosti se při psaní nedostavuje, stejně jako se nedostavuje ani při procházení výstavou. Výstava Dokonalost je prvním ze tří projektů naplňujících výstavní koncept galerie Prádelna Bohnice pro rok 2013. Koncept, který se zaměřuje na téma normality. Je tomu tak, výstava je normální, a to naprosto. Tím, co vytváří výjimečný zážitek, nejsou vystavovaná umělecká díla ani silný kurátorský počin, ale prostředí, kde se galerie nachází, a lidé, kteří ji mohou navštěvovat. Dvě věci, které v sobě skrývají obrovský potenciál, který bohužel zůstal nevyužit. Hlavním důvodem, proč tomu tak je, je očekávání, se kterým sem přicházím. Toužím po silných emocích, které budou uvěřitelné. Vstupuji do areálu psychiatrické léčebny a je to idyla, představíme-li si například nedaleké bohnické sídliště. Místo, které má opravdu schopnost uklidňovat. Dokonalá je i vernisáž, kam přicházejí nejen klienti léčebny a lidé zajímající se o současné umění, ale i kolemjdoucí, kteří vyrazili na podvečerní procházku. Prostor Prádelny též odpovídá pojmu „dokonalého“ výstavního prostoru. Vybydlené místnosti nesoucí v sobě zbytky krásy a příběhů, za prachem a špínou lze stále vidět a cítit čistotu vypraného prádla.

Kdo všechno tady neobstál?
Vystavují zde tři slovenské umělkyně, kamarádky, dvě z nich, Kata Mach a Mira Gáberová, se představují videoartem a třetí, Katarína Poliačiková, fotografií. Každá z nich řeší otázku selhání, a jak samy zmiňují, jedná se o selhání osobní. Jde o intimní zpovědi o jejich pojetí normality, snahy, ale i nemožnosti jí dostát. Téma, které přece musí zrovna na tomto místě rezonovat! Problémem, proč tomu tak není, je přílišná čitelnost. Setkáváme se zde s momentem, kdy se autenticita stává trapností, kdy performance trvá i bez diváků, kdy stojíme na hraně, sice stabilní, ale s pocitem blízkého pádu. Ano, téma selhání anebo obavy z něj je naplněno a nejspíš by problém s přílišnou čitelností nenastal na jiném místě, v jiné galerii. Takto přemýšlím, a vtom se ozve jedna z pacientek – prý chtěla být dokonalou učitelkou a matkou a to ji přivedlo sem. Končí slovy „selhala jsem“. Najednou to ve mně začíná bít na poplach, jak může umění obstát vedle takovýchto příběhů? Subjektivní a osobní výpověď se musí stát něčím univerzálním, něčím, co nezůstane jenom na povrchu jako jedna z dalších informací o umělci, i když často velmi intimní.

Za ploty, za příběhy
Za týden vyrážím na výstavu znovu, asi proto, abych zažila další bohnický mikropříběh. V galerii je zavřeno. Před Prádelnou ale sedí pán, pacient z pavilonu 13 (Resocializační oddělení), který všechny své exponáty vyskládá na zem před nás. Tikající budíky, autíčka, hodinky. Máme prý fotit, tak fotíme. Odcházíme, všechno je v naprostém pořádku – slunce, kávička, koncepce „otevřených plotů“ bohnického areálu, současné umění reflektující téma a meze normality. Jak říkám, idyla, minimálně do té doby, než si vzpomenu na neskutečně reálný a opravdový zvuk nataženého budíku.

Dokonalost
Galerie Prádelna Bohnice
areál Psychiatrické léčebny Bohnice
Ústavní 91, Praha 8
11. 4.–15. 6.
st, so, ne 14:00–19:00
vstup zdarma



autor: Anna Maixnerová