Své retrospektivy v Městské knihovně v Praze se Jan Kubíček nedožil, zemřel v říjnu loňského roku. Výstava se tak nechtěně stává poctou výtvarníkovi in memoriam (možná až příliš bezvýhradnou) a symbolicky uzavírá jeho mnohaleté dílo.

Jan Kubíček je dnes již klasikem českého umění druhé poloviny 20. století a jedním z nejvýraznějších představitelů konstruktivistických tendencí u nás. Od konce 50. let se dotýkal těch nejprogresivnějších trendů, ať už to byl informel nebo lettrismus či v 60. letech konkretismus a minimalismus. Elementární geometrické tvary a plochu pak zkoumá až do konce života.

Jan Kubíček nikdy nebyl v českém kontextu takovým pojmem jako třeba Zdeněk Sýkora, Karel Malich nebo Hugo Demartini, o to známější byl ovšem za železnou oponou, zejména v Německu, kde měl už od šedesátých let své sběratele. Není proto divu, že kurátorem výstavy se spolu s Janem Kappelem stal právě Němec a Kubíčkův přítel Hans-Peter Riese. Zajímavá je ovšem spolupráce s výtvarníkem Janem Šerýchem, který pracoval na instalaci výstavy a jehož tvorba s dílem Jana Kubíčka v určitých bodech koresponduje, ať už jde o jeho rané „neokonkretistické“ práce, nebo o pozdější práce s písmem. Šerých umístil do středu velkých sálů panely ve tvaru L, tedy ve tvaru písmene, které Kubíček pomalu vyprošťoval z jeho sémantického významu a jež se tak stalo jeho cestou k abstrakci. S trochou nadsázky je to i jakýsi odkaz ke Kubíčkovým minimalistickým sklonům, jakési L-Beams Roberta Morrise, exponované uprostřed „white cube“.

Člověk bez rozporů a vad
Nejpřekotnější vývoj prodělal Kubíček ve své rané tvorbě konce 50. a první poloviny 60. let, kdy se pokoušel najít svůj vlastní výtvarný jazyk. Výstava, víceméně chronologicky sestavená, na to reaguje tematickým rozvrstvením tohoto období, které traktuje do několika místností a zpřehledňuje tak Kubíčkovo širší rozkročení. V první místnosti výstavy lze vidět „boudníkovské“ fotografie oprýskaných stěn domů a strhaných plakátů, jakýchsi „dekoláží“, připomínající dobové práce francouzských Nových realistů, je zde ale i místnost s autorovými asamblážemi. Jedná se o jakési slepé uličky jeho projevu, kterých se pouze dotkl a dále je nerozvíjel. V jedné z úvodních místností je ukázán i vliv Františka Hudečka, kdy Kubíček podobným geometrickým způsobem zachycuje poetiku městského prostředí, a nakonec je představen i vliv Jiřího Koláře a jeho lettristických projevů. Stylizace města a písma do geometrických struktur je pro Kubíčkovo následné dílo již důležitá. Když návštěvník projde řadou těchto kabinetů, ocitá se ve velikých sálech, kde, až na několik málo informelních pláten, se teprve prezentuje to, na co by asi Kubíček podle kurátorů „mohl být hrdý“, tedy velká čistá geometrická plátna a objekty, ze kterých se už neuhne. Vůbec není zastoupena jeho ilustrátorská práce, plakátová tvorba ani grafické úpravy knih. Bývá běžné, že na takovýchto retrospektivách je prezentováno i užité umění. Výstava je ke všemu komponována tak, že pokud se návštěvník nechá vést pokyny personálu galerie a směřuje rovnou za úvodním textem, prochází výstavu v podstatě pozpátku a z místností s raným dílem, ke kterým se divák dostává až úplně na závěr, se stává jakýsi apendix s „hříchy mládí“.

Takovéto odsunutí všeho, co nedisponuje dokonalou precizní formou a vznešeností Kubíčkových velkých konstruktivistických pláten, vytváří jakýsi mýtus o umělci nezasaženém událostmi doby a časem obecně, nezatíženém významy, jež by mohly zastarávat. Máme před sebou dílo dokonalé nerozptylované umělecké osobnosti, která patří k proudu mezinárodního konstruktivismu více, než do kontextu uměleckého prostředí, zasaženého cenzurou a represí. Je to jistě určitá forma manipulace, způsobená možná až přílišnou přátelskou loajalitou k samotnému autorovi. ∞


Jan Kubíček: Retrospektiva
GHMP – Městská knihovna, 2. patro
(Mariánské náměstí 1, Praha 1)
23. 4.—10. 8.