Druhá polovina ledna otevřela výstavní sály Galerie Rudolfinum americkému režisérovi, kameramanovi a umělci Arthuru Jafovi. A otevřela zároveň výstavu, se kterou se tuzemský divák jen těžko ztotožní. Co mu má sdělit?

Přestože nás vizuální umění oslovuje primárně skrze zrak, filmy, fotografie i objekty Arthura Jafy nesou více vrstev nejen estetické hodnoty. Předkládají množství společenskovědních témat, tedy dalších vrstev, jejichž přítomnost je současnému umění vlastní. Jafova výstava je pro tuzemského diváka ale obzvlášť náročná a nesnadno uchopitelná. Kromě mnoha témat vztahujících se k afroamerickému etniku, nás konfrontuje především s něčím, co je nám vzdálené a s čím se nemůžeme identifikovat. Výstava tak nutí přemýšlet, nebo odejít. A když se rozhodneme zůstat, zjistíme, že rozšiřuje rádius vnímání celistvosti světa daleko za hranice našeho každodenního stereotypu a témat s ním spojených.

Černá sopka
Žijeme v přítomnosti a pilíře naší identity modeluje historie. Skrze dostupné prameny můžeme vidět, kdo jsme nyní, protože můžeme dohledat, co nám předcházelo. Skrze prostředí, které jsme vytvořili a které formovalo nás – stavby v něm, věci a cokoli dalšího, co mohlo vzniknout na konkrétním místě a tam často i zůstat. Kulturu jsme nevytvořili ale jen skrze architekturu, je zhmotněna čímkoli viditelným či hmatatelným. Zúžím-li tento pohled pouze na naši republiku, je pro nás snadné číst kontext podoby naší současné společnosti, protože máme možnost vidět, co její vývoj ovlivňuje a ovlivnilo. Skrze dochovanou architekturu můžeme číst množství informací o způsobu bydlení, kulturní úrovni, podobě estetiky, přístupu k udržování staveb, z nichž většinu z nich můžeme doposud i užívat.

Afroamerický národ, který pevný bod pro svůj rozvoj dlouhodobě neměl, si svou historii nese v sobě. Každý je svou zpřítomněnou historií. A to je zásadní rozdíl, který rozkrývá Jafova výstava a rozšiřuje tak zorné pole tuzemskému divákovi, který by se k takové myšlence bez konkrétní konfrontace jen těžko dostával.

Arthur Jafa (* 1960)
Narodil se v Mississippi a nyní žije a tvoří v Los Angeles. Původně vystudoval architekturu a jako kameraman se poprvé představil ve filmu Daughters of the Dust režisérky Julie Dash z roku 1991, za nějž získal cenu za nejlepší kameru na filmovém festivalu Sundance. Jafa také spolupracoval s mnoha režiséry, od Spikea Leeho (Crooklyn, 1994) po Johna Akomfraha (Seven Songs for Malcolm X, 1993) a dalšími umělci včetně Kary Walker a Freda Motena. Jeho tvorba se objevila i v hudebních videích Solange Knowles ke skladbám Don’t Touch My Hair a Cranes in the Sky (2016).



Nová konfrontace
Už kmotr videoartu Nam June Paik vyřkl myšlenku, že přežije jen kultura, kterou si poneseme v hlavě. Přestože byla africká kulturní tradice bohatá na architekturu, malbu i plastiku, historické události související s převozy otroků ji nedovolily uchovat. Historii tak přenáší každý Afroameričan v sobě skrze zakódované informace v nervovém systému a sděluje ji především slovy, tancem a hudbou. Na hodnotu právě hudebního kulturního odkazu Jafa poukazuje a rozvíjí tak myšlenku hudby jako kulturního artefaktu. Obsáhlost výstavy je velkorysá svou možností prozkoumat po tři desetiletí vznikající Jafovu tvorbu a pochopit, že i o to zdánlivě vzdálené bychom se měli zajímat, abychom kulturu neoddělovali na jednotlivé segmenty, ale pochopili ji v jejích souvislostech. Výstava nechává nahlédnout, přímě a naturelu Evropana až agresivně, na historický vývoj rasy a etnika, včetně zobrazení syrové reality, frustrace, energie, zemitosti a temperamentu, které z Jafových děl v kultivované estetické formě vyvěrají. Díla se ale netýkají pozitivní diskriminace ani nejsou myšlena rasisticky. Rozvíjí otázku identity černošské kultury v médiích a myšlení Jafovi vlastním. ∞


Arthur Jafa: A Series of Utterly Improbable, Yet Extraordinary Renditions
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
17. 1.—31. 3.