V Centru současného umění DOX je od konce října 2013 přeplněno osobnostmi. Tentokrát nejsou z masa a kostí a místo Boha je stvořil Volker März. Opici se některé z nich ale podobají určitě.

Tři patra galerie DOX okupuje přes sto hliněných figurek, které na své první samostatné výstavě v České republice představuje německý multimediální umělec Volker März. Výstava nazvaná Laughing Windows diváka konfrontuje s několika médii a nepřináší pouze vizuální a auditivní zážitek, ale sugestivně vtahuje do humorně pojatého, vlastního, docela bizarního světa přeplněného ironií, který v současném umění pravidelně postrádám.

Volker März (* 1957) vystudoval Univerzitu umění v Berlíně. Svá témata zpracovává jako objekty, malby, zvukové kompilace a videa, performance a jejich záznam. K doslovnému vyjádření používá i text. Na pražské výstavě jsou ve větším než hojném množství zastoupeny objekty v podobě různě velkých hliněných figurek, často zpodobňující konkrétní osobnosti ze světa lidí. Ze sošek jsou tvořeny instalace nebo kinetické objekty, které jsou často navíc propojeny s popiskou, která je pro dané dílo zásadní a uvádí jej divákovi do kontextu. Sošky fungují samy o sobě vizuálně a propojení s textem pak předkládá Volkerovo vnímání světa z doby, kdy nebyl zasažený jakýmikoli společenskými strategiemi a kdy bylo jeho okno čisté a esenciální. Ústředním tématem výstavy je totiž dětství a právě skrze okna je zprostředkováván pohled na skutečnosti, jaké März reflektuje ve svých dílech. Toto metaforické okno, které u svých sošek ale i rád zhmotňuje, mu poskytuje zcela ojedinělý pohled na věci a představu o lidech a morálních hodnotách. O čemkoli. Jedná se o myšlenkový přístup, úhel pohledu, k veškerým projevům okolo sebe. Okna nenařizují žádný konkrétní pohled, ale umožňují nahlížet za stávající historické a morální stěny. Metaforicky by se dalo použít i přirovnání zrcadla, které konkrétnosti ale jen odráží. Okno poskytuje průhled do skutečností, které se zdají být konečné. Umožňuje vidět souvislosti a nacházet paralely. Toto chápání reality tak zhmotnilo Märzův svět, ve kterém se objevují nejrůznější bytosti, často i ty veřejně známé.

Kafka, Nietzsche, Pina a ti další
Jednou z oblíbených postav z Marzövy objektivní reality je Franz Kafka. Pražský, německy píšící spisovatel židovského původu a jeden z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století. Zemřel sice v roce 1924 ve věku 41 let na tuberkulózu, ale ve Volkerově subjektivním světě odvesloval se svou opicí, panem Rotpeterem, do Palestiny a zemřel až v roce 2009 v Tel Avivu jako 126letý. Tam ho zatkli a popravili, protože izraelská justice prokázala, že byl nacistou. V nebi ho nečekal smír, ale potkal další Kafky, kteří mu vysvětlili, že každý člověk má své soukromé nebe, ve kterém musí vydržet se stovkami svých já. März s fenoménem Kafky pracuje četně – od malby, objektu, kinetického objektu až po fotografický záznam performance, kdy jeho miniaturní sošku zobrazil v realistickém měřítku a reálném prostředí. Jeho díla mají nezaměnitelný rukopis, který lze díky komplexnosti celé výstavy pozorovat. Sošky jsou po formální stránce neuhlazené, ale přesto jemné se smyslem pro vystihnutí charakteristických prvků a důrazem na detail. Snad takové, jaké by vytvořilo dítě. Téměř všechny postavy dostaly svou charakteristiku – červené uši. März jim tak nepřivlastnil věčný stud nebo nervozitu. I tento detail vychází z dětského pohledu a všímavosti. Přetváří jej v humor, který klade důraz na banalitu. Na tu, které si dospělý už ani není schopen všimnout. Když byl März dítětem, rozesmívali jej lidé s odstátýma ušima, skrze které prosvítal sluneční svit a barvil jim tak uši do ruda. Proto mají osli, Kafkové i další z jeho postav červené uši. Včetně dalšího velikána sejmutého z podstavce – německého filosofa, klasického filologa, básníka a skladatele Fridricha Nietzscheho. Ten se stal obzvlášť důležitou postavou pro tehdy šestnáctiletého Volkera – považoval ho za tajného náhradního tatínka. Ten vlastní hloupě-chytrý nedokázal nikdy zodpovědět důležité otázky a odpovídal jen prázdnými frázemi. Volker tedy hledal učitele, kteří by mu uměli přiblížit svět. V knihách. Zásadně otevřela jeho okno právě kniha Tak pravil Zarathustra, kterou svému otci i daroval; a ten ji nikdy nepřečetl. Dítě je podle Nietzscheho nejvyšším ze všech stádií poznání, kterých můžeme jako dospělí dosáhnout. Paradoxně ale sám žádné děti neměl a kvůli jeho osudu se mu tento vrchol splnil i doslova – onemocněl duševní paralýzou. Přestal mluvit, musel být krmen, přebalován a jeho matka o něj pečovala dlouhých deset němých let až do jeho smrti.

Německou tanečnici a choreografku Pinu Bausch, která naplnila pojem Tanečního divadla, März zobrazuje jako věčně tančící múzu. Nechává ji navždy tančit v jednom z jejích největších děl Café Müller. A to naprosto všude, kde její sošku v propojení s realistickým prostředím umístil – u ostnatých drátů i odpadků. Konkrétně tyto fotografické záznamy kontrastu reálného tvrdého světa vs. odhodlanosti s radostí nalezené díky vlastnímu životnímu naplnění, které přerostlo v nekonečnou obsesi, ve mně vyvolávají pocity naděje a neustále přítomné možnosti nacházet východiska ze všech možných situací. A tak paní Pině nejen Pedro Almodóvar, který ji obsadil do svého filmu Mluv s ní, ale i Volker März vzdali hlubokou poctu.

Hlínou ale März nemodeluje jen známá jména. Přetváří také vzpomínky ze svého dětství v humorná až komická propojení. Sochařsky i malířsky interpretuje své dětské sny. V neposlední řadě poukazuje na společenské problémy. Výstava Smějící se okna je ve správném pochopení tohoto slovního propojení přesným odrazem svého obsahu. Dětským, ale vůbec ne naivním pohledem, poukazuje na esenci veškerého. Ukazuje hodnoty lidského společenství dětskou optikou protkanou ironií a nadsázkou, která dokáže vystihnout pravou podstatu a není přelepená páskou na oči v podobě všech mamonů současné doby. Srozumitelnou formou přináší možnost zamyšlení o filosofických otázkách, které odkrývá, aniž by je divák při prvním pohledu očekával. Zároveň je výstava natolik zábavnou, že její obsáhlost neunavuje, ale naopak kreslí a rozšiřuje dál pomyslný svět jiných mechanismů a principů, jehož mapu dokážou číst právě dětské oči. ∞


Volker März – Laughing Windows
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
31. 10.—10. 2.