Svébytný český autor, ve kterém se snoubí živelnost pouliční scény s hloubavostí kriticky uvažujícího umělce. Výtvarník, jehož výstupy málokdy zůstanou bez reakce. Ostatně, podněcovat je také jeho cílem. Tajemný jezdec mapující Prahu – Epos 257.

Epos 257 stále tvoří v anonymitě, vědomě se ocitá na hranici zákona a především vychází z některých principů graffiti. Během své writerské dráhy si Epos mimo jiné osvojil četné praktické postupy při aktivitě ve veřejném prostoru. Ty mu v pozdější době nesporně usnadnily nejednu realizaci, a dokonce mohly být i inspirací pro její samotný vznik. Mladý výtvarník si rovněž zachoval invazivní charakter své práce i sklony k monumentálnímu pojetí. V umělecké tvorbě využívá Epos 257 rovněž osobitý náhled na město, který nabyl coby dlouholetý insider. Jeho činnost se však zároveň některým podstatám graffiti zjevně vymyká.

Skutečně výrazný posun ovšem představuje autorovo vymanění se z uzavřené obsahové podstaty graffiti. Eposova díla, jakkoli mohou mít prostou podobu po stránce čistě vizuální, skýtají silný a většinou velmi propracovaný a důvtipný záměr. Záhadný výtvarník přitom často naráží především na společenská témata. Město, jeho charakter, struktura a prvky jsou mu leckdy nejen podnětem a obsahem díla, ale také přímo uměleckým prostředkem.

50 m čtverečních, 54 dní
Příkladů prolnutí výbojné invaze a detailního konceptu je mnoho. Tím dost možná nejproslulejším je 50 metrů čtverečních veřejného prostoru. Epos za pomoci svých asistentů ohraničil část Palackého náměstí o zmíněné výměře, aniž by se uvnitř vymezeného místa nacházelo cokoliv jiného než mimo něj. Nesmyslná ohrada na náměstí vydržela celých 54 dní. Po takto dlouhé době se úřadům ozval sám výtvarník. Eposovým záměrem údajně bylo zkoumání vztahu k veřejnému prostoru – vycházel z předpokladu, že čím je městský prostor hojněji navštěvovaný, tím je zákonitě více odosobněný. Doba, po kterou se oplocení na Palackého náměstí nacházelo, určitou lhostejnost lidí, ale i městských úřadů potvrdila. Autor v návaznosti na svůj počin navíc zmiňoval i abstraktnější rovinu – veřejné prostor je skrze poutače stále oklešťován i vizuálně. V neposlední řadě mělo jít také o samotný akt zamezení, podobně jako ohrada usměrnila pohyb obyvatel, je formováno i naše chování obecně.

Vztah institucí k veřejnému prostranství testoval Epos 257 i v jiném případě – populárním bylo i jeho zacházení s balíky sena. Ty nejprve rozmístil na různých místech po Praze – bez toho, aby jakkoliv informoval úřady. Důsledkem bylo nařčení neznámého pachatele (neboť se autor k činu záměrně opět velmi dlouho nehlásil) z obecného ohrožení spojené s obavou, že se balíky mohou dostat do silnice. Když byl po nějakém čase Epos osloven Novou scénou k umělecké instalaci na piazzettě Národního divadla, rozhodl se akt zopakovat – s tím zásadním rozdílem, že tentokrát bude vše úředně zaštítěné. Výtvarník poté zvýraznil skutečnost, že ačkoli i v druhém případě hrozilo takřka totožné nebezpečí, žádná instituce již na něj nepoukazovala. Závěrem mu tak byla myšlenka, že v konečném důsledku úřady vnímají jako větší prohřešek samotné opomíjení institucionálního schválení než přímé ohrožení, jež z díla může pramenit. Nedílnou součástí práce se potom stala i očekávatelná povrchní reakce bulvárních médií spatřujících v rozmístění sena žhářský záměr či dokonce formu terorismu.

Vzhledem k podotýkanému je patrné, že je pro Epose velmi významná odezva diváků, a to také těch původně „nečinných“, styk s uměním přímo nevyhledávajících. S oblibou je vystavuje neobvyklým situacím, znejišťuje, dráždí. Snaží se umění dostat do všedního času i prostoru. Podstatné je tedy pro Epose nejen dílo samo o sobě, ale i okolnosti, jež ho doprovázejí, a také proces vniku uměleckého díla.

Těžiště ležící ve vztahu k souvislostem vykazovalo i dílo Graffomat. Automat s jednoduchou funkcí – výdejem sprejů – vystavil umělec na výstavě Expo v čínské Šanghaji. Ironická pointa tkvěla ve skutečnosti, že Epos cíleně využil financování svého počinu státem – zatímco vůči graffiti se stát poměrně jasně vymezuje, v tomto případě pokryl náklady na prostředek k jeho uskutečňování. Práce tak ilustrovala lehce paradoxní schéma vývoje vztahu mezi většinovým a alternativním systémem. Původně vyčleněné subkultury pohlcuje do mainstreamového a obchodního světa a přetváří je v součást establishmentu.

256 značek Epose 257
Epos 257 neomezuje svou činnost pouze na veřejný prostor, poměrně často se objevuje také v oficiálním výstavním provozu (a to nejen v případě Expa). Přirozeně ani tato poloha není zcela jedinečná, a to ani na českém území. Na rozdíl od podobných tvůrců, kteří se objevili jak na půdě galerijní, tak na „syrové“ ulici, se ale Epos 247 do určité míry odlišuje na úvod zmíněným posunem k silnému myšlenkovému zatížení svých prací. Neoslovuje ho estetika bez zřetelného příběhu, takovou vnímá coby „prázdnou nádobu“.

Originální výtvarník rovněž opakovaně zkoumá vztah obou zmíněných světů. Poměr ulice a galerie byl jedním z motivů např. pro Eposovu účast na výstavě Street art v Galerii Školská. V samotném výstavním prostoru se nacházela maketa autorova skutečného výtvoru, jež zahrnovala i model samotné ulice, ve které se dílo reálně nacházelo. Celek v galerii tak fungoval spíše jako mapa, odkaz k reálnému výtvoru. Autor tím podle svých vlastních slov názorně parodoval slovní spojení street art v galerii. Jiný druh propojení nabízí Eposův příspěvek k projektu Městem posedlí v Galerii hlavního města Prahy. Ten tkvěl ve vystavení spáleného kontejneru na tříděný odpad. Objekt odkazující na určitou posedlost a vandalský, násilný akt přejímal některé pro Epose důvěrné prvky graffiti a zároveň je opět rozšiřoval o několikeré obsahové roviny, jež s sebou zapálení kontejneru nese. Mimo jiné zvýraznil i pro dílo důležitou odlišnost mezi kontextem veřejného prostranství a kontextem galerijní instituce – neboť právě sežehlý kontejner by na samotné ulici jako dílo dost dobře fungovat nemohl. Fascinace městským prostředím, jež je jedním z žhnoucích motorů Eposovy umělecké činnosti, podnítila i nedávnou výstavu Retroreflexe ve Veletržním paláci. Epos jako materiál pro svá díla tentokrát využil dopravní značení, konkrétně vodicí cedule typu Z3. Ty mají podobu série červených šipek na bílém pozadí a podobně jako jiné značky jsou pokryty retroreflexní fólií. Mnohovrstevnatý název vykazuje jak návaznost na doslovně odrazivé vlastnosti dopravních značek, tak znovu i spojitost obecnější – celá výstava je reflexí umělcových výprav do útrob metropole. Umělecké využití dopravního značení v rámci instalace vykazuje výtvarníkovu podotknutou schopnost nahlížet na organismus města pod zúženou perspektivou a zároveň s určitým odstupem opět vnímat zmiňovaný vztah mezi veřejným a institucionálním prostředím. Stěžejní objekt expozice složený z 256 originálních cedulí posbíraných z pražských komunikací (které autor na jejich původním místě nahradil důvěrnými kopiemi) ponechal Epos znovu mimo galerii – přesněji řečeno na rozměrné fasádě jednoho ze smíchovských bytových domů. Galerijní část výstavy se pro změnu nacházela přímo v prostorech korza pražského Veletržního paláce, tedy na místě, které prostřednictvím rozměrné prosklené stěny nabízí symbolický dialog s ulicí.

Ideu výstavy doplňovala skutečnost, že ačkoli byla zpřístupněna zdarma, peněžitý obnos k ní trochu paradoxně přeci jen potřeba byl. Vstup byl totiž podmíněn výměnou české bankovky jakékoliv nominální hodnoty za zcela novou, vybranou přímo z České národní banky.

Obnažení zarudlých tvářiček
Svou kritičtější rovinu nechal Epos 257 projevit v projektu Urban shoot painting. Při jedné z jeho neodmyslitelných toulek městem výtvarníka údajně zaujala plocha prázdného billboardu, která se podobala rozměrnému plátnu. Vzhledem k autorově zájmu i o společenské strasti a neduhy městského prostoru se nabízelo propojení s problematikou vizuálního smogu a obecně zneužívání veřejného prostoru pro reklamu a propagandu. Po vzoru guerillového umění Spojených států na konci 60. let počal tedy Epos rozmanité billboardy ostřelovat barevnými kapslemi, k čemuž si zhotovil vlastní zbraň. Vznikl tak vizuálně zajímavým způsobem přímý atak na ještě donedávna všudypřítomnou velkolepou inzerci.

Fenomén billboardů Epose 257 oslovil také během posledních prezidentských voleb. Projekt Portrait, svébytně pracující s odvěkou výtvarnou disciplínou, odrážel mnohé charakteristiky výtvarníkovy práce – poměrně prosté vizuální řešení (ač bylo výsledkem nesporně náročné přípravy, plynoucí ovšem spíše ze specifičnosti počinu než z jeho estetických kvalit), monumentální rozměry díla a nápaditá myšlenka. Epos za pomoci motorové flexy vyřízl olbřímí portréty obou finalistů usmívajících se na lid z gigantických plakátů a následně je zarámoval. Zatímco pozůstatky billboardu postrádající tváře politiků daly vyniknout klišovité prázdnotě propagandistických hesel, sklem opatřená zpodobnění instaloval Epos naproti sobě. Díky přirozené skelné vlastnosti odrážet obraz od svého povrchu tak do tváře jednotlivých „protipólů“ pronikal zrcadlící se obraz jejich soka. Vznikla tak poutavá hříčka narážející na umělou protikladnost, do níž jsou političtí lídři s oblibou stylizováni. Doprovozena byla krátkou ironizující básničkou: „Pravá, nebo levá? Není to jedno, když na stejném základu to sedá? Jeden na druhého myslí, navenek tak sebejistí. Tajně se mají stejně rádi, se zarudlými tvářičkami se zarputile škádlí. Jeden zrcadlí se v druhém, jsou přeci stejným – politickým druhem.“ Podobiznu vítězného Miloše Zemana potom Epos ještě umístil do Národní technické knihovny, kde svými obludnými rozměry v kombinaci s nepřirozeným úsměvem budila tísnivé dojmy ideologické zrůdnosti.

Konceptuální writer
Výtvarník tvořící pod pseudonymem Epos 257 může být vnímán rozličnými způsoby. Probouzeč z veřejné letargie, nápaditý aktivista, ale i exhibicionista či vandal. Jeví se zřejmé, že budit kontroverze je vlastně už jedním z jeho záměrů. Sám se ovšem prý cítí v první řadě jako umělec a svou činnost vnímá jako svébytný komentář doby. Jakkoli rozporuplně jeho výtvory mohou působit a jakkoli je třeba uznat, že k přitažlivosti mu jistě napomáhá i tajuplnost, jíž je opředen, nelze popřít, že od převážně bezobsažného rebelství se Epos propracoval k důsledně kritickému a promyšlenému umění. Prostá destabilizace či samoúčelná provokace mu již nepostačují. Jeho činnost je podnětná, nese poselství, nepostrádá hravost – a v každém případě je zajímavá. ∞