Tříštění. Tak vnímám současnou společenskou situaci. Polarizující atmosféra se táhne napříč socio-politickým spektrem. Kolektiv upadá pod nánosy individualizace a v nekonečnu globální paměti, na pozadí nových komunikačních sítí, se ruší časoprostor. Zdá se, že k sobě máme blízko. Člověk si ale připadá sám. Co může dnes znamenat pospolitost a jak s ní pracuje Milena Dopitová?

Jak již popisoval Mark Fisher, neoliberalismus svým apelem na osobní zodpovědnost a soutěže-schopnost jednotlivců rozdrobuje společnost a postupně pohřbívá kolektivní snahy o vzájemnou péči a solidaritu. Jak souvisí teze britského teoretika a spisovatele se současnou českou výtvarnicí? V celkovém pojetí její aktuální výstavy ve Veletržním paláci slyším zaznívat tóny jeho myšlenek. Dopitová, známá svými velkoformátovými fotografiemi, osobitou prací s každodenními objekty a neutuchajícím zájmem o člověka a sociální tematiku, v nové expozici s názvem Even Odd hravě propojuje hned několik klíčových momentů své dosavadní tvorby.

Dopitová vstoupila na uměleckou scénu začátkem 90. let, kdy v rámci skupiny Pondělí opustila tradiční média a na pozadí konceptuálních tendencí hledala nové intermediální estetično. V jejím jádru je uložen člověk se všemi komplexními vztahy, které ve světě vytváří (ať už s druhými lidmi, mimo-lidskými entitami, objekty či sám se sebou). Právě člověka nacházím ve vystavených objektech ve foyer Národní galerie. A není osamocen.

Foyer mezilidských vztahů
Výstava Even Odd, na níž Dopitová spolupracovala s kurátorkou Evou Skopalovou, představuje politicky reprezentativní počin vážící se k předsednictvu České republiky v Radě Evropské unie, který se do Česka přesunul z Bruselu, kde byl původně vystaven. Tato tematika se vine skrze modro-bílé konstrukce jako pomyslná červená nit. Po formální stránce se výchozím momentem stávají kolejnice, dětská skládačka ve značně pozměněném měřítku a v různých prostorových konfiguracích. Vystavené vlakové koleje lze ve vztahu k Evropě číst jako fenomén překračování hranic jednak v doslovném slova smyslu – vlaková síť napříč kontinentem –, jednak jako symbol signifikující propojenost a pospolitost různorodých kultur. Kulturní jinakost se zde se vzájemnou solidaritou a respektem nevylučuje, tyto póly nepůsobí jako protichůdné síly, ale naopak synergicky kooperují a navzájem se podmiňují. Dopitová nechává prostřednictvím pestrosti spojů, které mohou být různě variovány a přeskupovány, promlouvat společenství ve své dynamické a pulzující sounáležitosti. Motivy narůstání, překračování a spojování zde hrají prim.

Politická agenda se propisuje dalším interpretačním rozuzlením skládačky. Vertikální rovina vybraných konstrukcí na mě působí svým hladkým povrchem a unifikovanou barevností studeně a nepřístupně. Staví se přede mě jako šik abstrahovaných figur. Dopitová zde výtvarně reaguje na politickou reprezentaci, respektive na její vnímání obyčejným člověkem, jemuž je zákulisí politického aktérství vzdálené. Namísto zahalení daných objektů do tkanin, a posílení tak pocitu tepla a haptické percepce (což představuje jednu z umělčiných běžných praktik), ponechává Dopitová předměty holé. Tím staví do popředí jejich vizuální kvality sestávající z chladného vzezření a neprůstřelné suverenity, kterou spojuje s politickou scénou. Sama pak uvádí, že cílem výstavy bylo vytvořit jakési předsálí, kde se politika utváří, k čemuž dále odkazují i více horizontálně orientované sestavy na pomezí sochařské konstrukce a designu. V tomto ohledu zde spatřuji jakýsi stůl a lavičku. Jen se usadit a chopit se kormidla dějinného vývoje.

Péče není jen módní slovo
Minimalistické formy si svou monumentalitou podmaňují prostor a diváctvo. Jejich barevnou a povrchovou uniformitu však nabourává docela jiný předmět. Do dialogu vstupuje objekt kruhového tvaru umístěný paralelně s podlahou, jenž symbolizuje slunce. Reflexní povrch odráží světlo, paprsky po něm tančí a sebemenší pohyb mého těla (naklonění hlavy i pouhý pohyb očních svalů) rozehrává kaleidoskopický světelný spektákl. Zlatá podkladová báze kontrastuje s modrobílou „uniformou“ zbylých sestav a do prostoru vnáší hřejivý prvek. Celkově tak do statického prostředí (jehož výše zmíněná dynamika je přítomná, ale pouze skrze možný pohyb po potenciálním uvolnění spojů) prosakuje moment povrchové lumino-kinetické podívané.

Tato poměrně skromná výstava (co se počtu děl týče) otevírá nespočet významových rovin. Úběžníkem všech vazeb, narativů a interpretací jsou lidé, nikoliv jako individualizované a atomizované bytosti, ale jako společenství založené na rovnosti, různých diferencích a vzájemné pospolitosti. Lidé, kteří potřebují někam patřit, s někým něco sdílet a navzájem o sebe pečovat. Péči nyní nezmiňuji jako marketingový „buzzword“ rozlévající se ven z mobilních obrazovek v podobě všemožných kosmetických přípravků či zkratkovitých návodů „jak na sebelásku“, ale jako kolektivní praktiku, jež přesahuje hranice mě, mých předsudků, a dostává se hluboko pod povrch unavující osobní zodpovědnosti. Tyto pocity pak v sobě nosím ještě dlouho po navštívení výstavy.

Milena Dopitová: Even Odd
Národní galerie Praha, Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
10. 11. 2023 – 3. 3. 2024