Těžká planeta, povídka a výbor sci-fi příběhů z doby dětství Josefa Bolfa, dala název i jeho současné výstavě. Destruující charakter extrémní gravitace z povídky se přenáší i do hlavy autora, který nemůže jednoduše opustit nehostinný prostor svých traumatických představ a vznést se směrem do kosmu. Opět proto musí, veden touto přitažlivou silou, sestupovat opačným směrem do hlubin vlastních vzpomínek.

Pozice Josefa Bolfa na české umělecké scéně je poněkud odlišná od pozic jeho kolegů. Traumata a existenciální úzkosti jeho autobiografických pláten jsou nezvykle efektní a sdělné (ovšem aniž by se nutně uchylovaly k prvoplánovosti), záměrně vyvolávající silný emocionální stav, což vytváří lákavou kombinaci, oslovující vkus i širší „mainstreamové“ veřejnosti (vzpomeňme třeba na masovou oblibu Francise Bacona). V tomto kontextu oscilace mezi několika stupni vkusu vzniká prostor pro tzv. kultovní autory. Pokud by nějaký mladý český výtvarník měl být označený za „kultovního“ (jakkoliv je to vágní a nesmyslné označení), nejspíš by se tomu nejvíc blížil právě Josef Bolf.


Důležitým obdobím byl pro autora rok 2005, kdy byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého a zařazen do přehlídky 5. bienále mladého umění Zvon 2005. Bolf se stal etablovanou osobností české umělecké scény. Neméně přelomovou událostí byla jeho účast na skupinové výstavě Spodní proud, jež proběhla v galerii Rudolfinum v roce 2009. Tato přehlídka udělala z Bolfa téma, které v jistou dobu otevíral téměř každý, u mnohých výstava vyvolala neskrývané nadšení (zvlášť u širšího publika). Autor se zde vyrovnával se svými vzpomínkami na dětství na sídlišti, na základní školu, která se mění v prostor pro děsivé výjevy. Úspěch těchto děl spočíval zejména v tom (vedle technické náročnosti a vizuální efektnosti), jak dokázala efektivně zprostředkovat hluboce individuální, těžko přenositelný pocit snu, noční můry, démonizované vzpomínky. Dokázala diváky napojit na spodní proud autorova podvědomí, a to i za použití známého „triku“ (pozorovatelného i u leckterého „béčkového“ hororu), jenž byl Bolfovi vždy blízký: manipulace s čistotou a nevinností dětství, převracení dětských symbolů, které si neseme do dospělosti v paměti jako jistoty. Úspěch této události byl stvrzen samostatnou výstavou v Galerii hlavního města Prahy s názvem Ty nejsi Ty, Ty jsi já. Pak už následovala série zahraničních výstav v Berlíně, Paříži, Pekingu, Curychu i jinde, ale i jistá odmlka na domácí scéně.

Prázdnota vnější i vnitřní
Současná výstava se opět obrací k Bolfovu traumaticky vnímanému dětství. Opět je čistou, téměř bolestínskou introspekcí. Opět je cestou do hlubiny ke spodním proudům jeho mysli, kde se vypořádává s vnitřními démony. „Cesta zpět a dolů je možná jedinej způsob, jak se dostat ven,“ říká mimo jiné Josef Bolf v úvodu na výstavě zastoupeného autorského videa. Znatelným posunem je citelnější prázdnota jeho sídlištních prostorů, které stále více vymazávají ze svého středu člověka. Pokud se zde nachází, nepodléhá fyzické brutalitě, ale podléhá v tichosti a bez efektu svému prostředí. Okázalost hrůzy se mění v existenciální pocit, prožívaný ve vlastním pokoji. Výstava je uvozena drobnými obrázky jakýchsi vesmírných mlhovin, symbolizujícími autorovu dětskou touhu utéct k jiným světům. Hned vzápětí ale čelíme realitě, probuzení z milosrdného snu do děsivé skutečnosti. Expresivní nánosy barev často zahlazují Bolfův osobitý styl a vytváří zaměnitelnější projev, technicky ovšem na dokonalé úrovni. Proces vzniku některých obrazů je částečně zachycen na zmíněném videu, které tvoří významový střed výstavy. Postavy z pláten zde ožívají, hýbají se a zanikají na pozadí Bolfova monologu o svém dětství. Video zachytává proces vzniku vystavených děl a ty k němu získávají zvláštní vztah. Krouží kolem něj podobně jako satelity kolem své Těžké planety. ∞


Josef Bolf: Těžká planeta
Hunt Kastner (Bořivojova 85, Praha 3)
19. 12.—14. 2.