Letos již tradičně probíhá Cena Jindřicha Chalupeckého, ocenění výtvarných umělců do 35 let. Cena se koná již od roku 1990, její zakořenění v tradici je tedy již poměrně pevné. V současné době, palčivěji než kdy dříve, vyvstává otázka hledající hranici mezi tradicí a změnou. Mezi stálostí a tvárností. Je správné nechat se tvarovat a být tvárný? Nebo se raději navracet ke kořenům a k jistotám? Jaký je svět, v němž žijeme? Jaké je umění v něm?

V nedávné době vyšlo mnoho různých vyjádření, která se vztahovala k Ceně Jindřicha Chalupeckého. Na jedné straně se ozývají hlasy, které zpochybňují umělecké ocenění jako takové, na straně druhé se objevují názory, které jsou pro uchování Ceny v jejích původních strukturách. Letos byli odbornou porotou vybráni Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročnová a umělecký ne-kolektiv Björnsonova. Letošní výstavy se rovněž bude účastnit Alma Lily Raynerová, která byla vybrána minulý rok, ale ze zdravotních důvodů se nemohla zapojit. Již minulý ročník se umělci společně rozhodli, že nechtějí soutěžit jeden proti druhému, nýbrž že chtějí vytvořit společnou kolektivní výstavu. Stejně tak je tomu i letošní rok, kdy umělci cenu odmítli již předem v duchu prohlášení: „V našich očích není Cena Jindřicha Chalupeckého trofejí jediného laureáta či laureátky, jediného pomyslného vítěze, nýbrž společným oceněním pestré směsice umělkyň a umělců a jejich odlišných uměleckých východisek, jejichž porovnávání nemá smysl.“ Ostatně je nutno zmínit, že takovéto tendence nejsou v uměleckém světě ojedinělé – na místě je připomenout například britskou Turnerovu cenu, ve které umělci odmítli přijmout ocenění z důvodu citlivé tematiky jejich děl, která byla kriticko-společensky a politicko-angažovaně zabarvená, nebylo tedy z jejich pohledu vhodné takto palčivá témata srovnávat. Rovněž je příhodné připomenout nedávný otevřený dopis od umělkyně Lucie Tkáčové adresovaný Tatra Bance, která zaštiťuje a pořádá uměleckou soutěž. Lucia Tkáčová se totiž rozhodla peněžní ocenění přijmout, ale nepoděkovat za něj. Společensko-subverzivní gesto vycházející z kritiky kapitalistických společností, které lidem dluží tak moc, že peněžní „dar“ z jejich strany není ani tak darem, jako spíše formou nedostatečné náhrady za to, co lidem v konečném důsledku patří. Není tedy třeba děkovat.

Palčivá debata
Debata, která se v současnosti točí okolo tematiky uměleckého ocenění, má mnoho zajímavých konotací a významů. Palo Fabuš se k problematice soutěžit/nesoutěžit vyjádřil tak, že přece není potřeba nutně zastávat (jeho slovy) „silná gesta“, že je potřeba zvážit gesta slabší, jež budou lépe vypovídat o dnešní společnosti, která se vyznačuje zejména svojí nespecifičností a nejasností. Je tedy nasnadě zaujmout postoje, které budou vycházet ze společenského naladění a nestavět se automaticky do jasně přesvědčivých pozic, které svoji funkci neplní tak účinně, jelikož jsou až příliš „silné“. Karina Kottová, ředitelka a kurátorka SCJCH, naopak uvedla, že zrušení ocenění jasně a přesvědčivě je potřeba, jelikož organizace celé Ceny je již dávno přežitá a nevychází z potřeb současného umění, které reaguje na aktuální společenské dění. Zmiňuje mnohé nepříjemnosti pojící se s konečným předáváním cen a vyhlášením pouze jednoho vítěze. Problém je také celý proces vytváření uměleckých děl, jelikož na nich finalisté pracují již s vědomím, že se má vybírat vítěz – je to tedy velmi nepřirozené prostředí pro vytváření uměleckého díla, které přece nemá a ani nemůže přirozeně vznikat pouze pro účely samotné soutěže. Konkurenční prostředí zkrátka nejde ruku v ruce s uměním. Komentář Dominika Formana naopak říká, že umělecké prostředí takové již dávno je, pouhé zrušení ocenění to nezmění a ani změnit nemůže.

Svět, v němž žijeme
Snad je nakonec záhodno citovat známá slova samotného Jindřicha Chalupeckého: „Umění objevuje skutečnost, vytváří skutečnost, odhaluje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme.“ Jaká je tedy skutečnost, ve které žijeme, jaký je svět, kterým jsme obklopeni? V tomto slova smyslu by bylo možno tvrdit, že je nejdříve potřeba odhalit skutečnost, odkrýt společnost od kořenů, jelikož z té vychází podstata umění a na ni se váže i podstata či potřebnost uměleckého ocenění. Umělecká scéna by tedy měla znát samu sebe a svoji hodnotu, aby mohla zhodnotit, zda chce přijímat, či nepřijímat umělecká ocenění, zda stojí za to soutěžit, či nesoutěžit. Tato rozjitřená debata, která právě probíhá v uměleckém světě, v sobě tedy obsahuje opravdu mnoho závažných otázek, které hledají podstatu umění (subjektivní/objektivní?), potažmo podstatu naší společnosti. Argumenty v ní padající jsou tedy velmi důležité a každý z nich má svoji vypovídající hodnotu, jelikož vychází ze samotného tápání po své vlastní podstatě, po podstatě současného uměleckého světa, tudíž i po základech naší společnosti, světa, v němž žijeme.
Je společnost tvárná, nebo naopak potřebuje jistoty? V jakém bodě se nachází? Jak společnost definovat, aby bylo možno určit charakter současné umělecké scény? Na co je schopná umělecká scéna poukazovat, na co by měla reagovat a jak? Spoluvytváří umění svět, ve kterém žijeme? Je umění schopno pojmout kategorii porovnávání? Je umění subjektivní nebo objektivní záležitostí? Záleží na tom v současnosti vůbec?

Pod tíhou současné situace, kdy se umělecký svět stal téměř „přebytečnou komoditou“, tato problematika vyvstává ještě palčivěji. Doba nejistoty, rozporů, abstraktních slibů a tvárných prohlášení. Všechny jistoty se staly pouhou abstrakcí budoucnosti. Snad největší lidská jistota, kterou je smrt, se pomalu stává abstraktním pojmem, abstraktními čísly. Současný svět je světem nejistoty. Neustále se utvářející. Odhalená tvárnost doby? Neustále se utvářející Cena Jindřicha Chalupeckého? Absence uměleckého ocenění?