S romantikou se mi pojí povrchnost. Laciné fígle, jak si někoho získat, udělat dojem. Přízemnost a přetvářka. Je to svým způsobem obchod. Když se rozhodneme svého milého či milou něčím romantickým překvapit, často za to něco čekáme – lásku, sex, ocenění, uznání. Opravdová láska je nepodmíněná, založená na pochopení protějšku, nikoli na jeho zblbnutí či okouzlení.

„Lidi by si měli normálně říkat, že se spolu chtějí vyspat,“ sdělila mi jednou svůj názor kamarádka. „Bylo by to všechno mnohem jednodušší.“ Dal jsem jí za pravdu. Jenže většina žen by to považovala za urážku, ačkoli určitě ne všechny. Žena je však stvoření prapodivné. A romantiku vyžadují především ony. Někdy chce žena být děvkou a někdy princeznou. To první většinou nepřizná.

Představy, touhy a přání lidí jsou chtě nechtě ovlivněny médii a konvencemi. Zažírají se nám hluboko do podvědomí a omezují naši kreativitu. V seriálech a filmech vidíme zpravidla prostředí vyšších společenských kruhů – romantické večeře v drahých restauracích, obrazy ideálně oblečených mužů a žen v časopisech, skvěle vybavené byty v katalozích… Naprosto mimo realitu většiny lidí.

V minulých článcích jsem hodně psal o hektičnosti dnešní konzumní doby. Nechci se opakovat, nicméně její povrchnost se odráží v povrchnosti současných vztahů. Kolik lidí jste už v životě kratší či delší čas oslovovali „miláčku“, „lásko“? Koncept miláčka smazává jedinečné rozdíly mezi lidmi, se kterými vytváříme jakési vztahy. Pro mě je to typický příklad nedostatku kreativity. Partnera či partnerku nazveme miláčkem a hotovo. Pokud přestane splňovat naše představy o Miláčkovi – výměna. Ve třiceti jsme stále děti, které v mnoha případech nejsou s to vytvářet dospělé vztahy. Jsme závislí, netolerantní. Snažíme se zapadnout do škatulek.

Laciná romantika znamená zamilovanost, povrchnost a přízemnost. Dnes to vídám u mnoha lidí. Jedno klišé za druhým, vztahy jak přes kopírák. Páry, které znám, si často říkají úplně stejné fráze, chovají se k sobě téměř identicky jako jiné páry. Společné aktivity jak z xeroxu. Z rozhovorů různých dvojic mám často pocit, že se ti lidé vlastně ani neznají. U mnoha vztahů to dost možná ani není cílem. Stačí dávat druhému dostatek pozornosti, zahrnovat ho dárečky, chodit na módní zábavy a krášlit se pro něho. Vytváříme identity, které mají zaujmout. Opravdového poznání svého protějšku je schopno jen velmi málo z nás. Konec konců často když zjistíme, že naše polovička má také své temné stránky, velmi podobné těm našim, neumíme s tím zacházet. Realita mnoho lidí nezajímá. Stačí jakási iluze, která dává pocit, že jsme neselhali. Mnoho lidí nedokáže být samo. A tak přežívají ve vztazích, ve kterých jsou více či méně nespokojeni. Není divu, že se polovina manželství rozvádí.

Barbie a Ken
Po cestě na metro míjím gymnázium. Skupinka mladých lidí míří do školy. Chlapec obdivuje zaparkované BMW. Dívka říká: „Parádně bych mu ho vykouřila a pak se povozila,“ a běží si káru prohlédnout z blízka. Snad z toho vyroste, možná potká stejně jednoduchého kluka a povede se jim naplnit mainstreamový obraz úspěšného partnerství. Jenže ač to nevnímáme, takové vztahy mají obrovský vliv na to, jak vypadá naše společnost. Mnoho takových žen, toužících po pánovi s BMW, bude nakonec sedět v prázdnotě své satelitní vily na předměstí a mít dostatek času na přemýšlení o opravdovosti a povrchnosti. Psychoterapeuti budou aspoň mít na chleba.

Muži i ženy si mezi sebou sdělují zaručené fígle, jak na druhé pohlaví. Některé určitě fungují. Nikoli však proto, že by byly účinné samy o sobě, ale protože se trefují do očekávání druhého pohlaví. A ta očekávání jsou často dost přízemní, ovlivněná duchem doby. Zásadní roli hraje vzhled. Ke Kenovi patří Barbie. Muži chtějí především ženy krásné a svůdné. Budou. Ale tak do čtyřiceti. Z povrchnosti ovšem vyjdou lépe muži. Zatímco žena po čtyřicítce je téměř bez šance, muž ve zralém věku nemá problém najít dvacátnici. Proto by měly především ženy přemýšlet, jestli jim stojí za to nechat se okouzlovat a sklouznout do laciných her.

Problém je především v tom, že chceme. V tom, že očekáváme. Druhé pak posuzujeme podle toho, zda nám dávají, co chceme a čekáme. To může fungovat chvíli, ale člověk se nikdy nepřizpůsobí druhému, zůstává sám sebou. Od raného dětství se dnes děti učí individualismu, do hlavy se jim tlačí, že musí uspět. Od začátku vědí, že jsou nahraditelné. Spolu s tím se ztrácí sociální dovednosti. Neumíme spolu komunikovat, konstruktivně řešit spory a problémy. Vnímáme více sebe než druhé. Uspokojují nás iluze namísto opravdovosti. Vztah Barbie–Ken má sice pozlátko laciné tretky, levný ale není. Ekonomům musí dělat radost, kola se roztáčí.

Emancipace
Jiná známá, přesvědčením feministka, se mnou diskutovala na téma rovnoprávnosti ve vztazích. Jsem přesvědčen, že ženy vlivem dlouhodobého vývoje různých předsudků a klišé nejsou s to chápat, co je rovnoprávnost. Nikoli ve smyslu striktně právním, ale v obecnějším. Především pak ve vztazích. Jsou zvyklé spíše dostávat než dávat. Myslím, že takové představy o vztazích jsou nebezpečným výmyslem, který neodpovídá realitě. Muži a ženy si jsou mnohem blíž, než si myslí. Chtějí od partnera v podstatě to samé jako druhé pohlaví. Nakonec i ta moje známá uznala, že chce mít ve vztahu stejná práva a povinnosti jako její partner, ale přece jen očekává cosi navíc.

Emancipace se nekoná. Emancipovat by se ve skutečnosti měli muži – a to z role šlechetných rytířů, ochránců a dobyvatelů. Ženy pak z role infantilních princezen (ať už ta role vypadá v dnešních dnech jakkoli – třeba jako svůdná lovkyně boháčů). Představy o vztazích mezi mužem a ženou v nás za dlouhá staletí vývoje tohoto tématu zapustily kořeny tak strašně hluboko, že nejsme schopni se navzájem vnímat jako dvě rovnoprávné bytosti, bytosti v zásadě s velmi podobnými potřebami a přáními – primárně se vnímáme jako muž a žena. Se všemi aspekty, které jsou těmto rolím připisovány. Ořežte ty role na kost a zjistíte, že máte společného mnohem víc. Zbavme se očekávání. Prvním krokem je poznat sám sebe. Milovat je potřeba se naučit – je to především práce člověka sama se sebou. Namísto toho dnes podnikáme lovy na opačná pohlaví a chlubíme se úspěchy. Problémy hledáme v těch druhých. Problém je však v hraní her, ve snaze okouzlit, oblbnout, aby se do nás druhý zamiloval bez ohledu na to, jací jsme ve skutečnosti. A návodů na to je plný internet i knižní trh.

Pro opravdové zoufalce
Skutečné zlo ani zdaleka nepředstavují zaručené romantické tipy na Žena.cz. Existuje něco mnohem horšího. Opravdovou třešničkou je server Romantik.cz. Už jen to, že funguje, znamená, že je cosi shnilého v oblasti partnerských vztahů. Na tomto portále si můžete vybrat již zformulovanou esemesku z několika kategorií (např. stýskací, na dobrou noc, k dobrému jitru apod.). Nechci, abyste se pozvraceli, tak uvedu jen jednu: „Uz dal nemuzu takhle krasne snivat, se slzami v ocich na tebe se divat, chci slyset tvuj hlas a hladit ti vlas a byt s tebou ten nejdelsi cas …. jen ti chci rict, ze mi tu chybis zas… miluju te.“ Tohle je prostě konec. Stačí kliknout na tlačítko „odeslat sms zdarma“, zadat telefonní číslo a vykouzlit tak svému čumáčkovi úsměv na tvářičce. Mucinky muck :*. ∞