Zeď. Základní architektonický prvek určující vymezení prostoru a ztělesnění omezenosti pohybu, ale zároveň i nedílná součást našich příbytků, rozlišení mezi „venku“ a „vevnitř“, pohodlí a bezpečí. Nebo ještě něco úplně jiného, nečekaného, co se čtyři umělci rozhodli ukázat v MeetFactory.

Zeď a její mnohotvárný potenciál zhmotněný v několika konkrétních dílech, jež reagují na možné proměny nahlížení na tento zdánlivě obyčejný element, na fenomén, který jsme si navykli vnímat jako samozřejmost. Tak by se dala shrnout výstava „Mezi zdmi“ vyplňující syrové prostory Galerie MeetFactory neméně syrovými díly. Díly, která ale zároveň umožňují uvědomit si rozsah neprozkoumaného pole uvažování o tomto základním prvku našeho každodenního prostředí a nahlédnout ho z nových, nečekaných perspektiv.

Tvorba a destrukce
S výtvorem Martina Daška se návštěvník výstavy setká jako s prvním, ať už chce, nebo ne. Jeho dvojitá nakloněná zeď totiž donutí každého, kdo chce vstoupit do prostoru expozice, sehnout hlavu a nakloněné rovině se vyhnout. Odvážnější jedinec se může rovnou vydat úzkým koridorem skrze samotné dílo a pocítit, jaké to je, když se stará známá zeď, kterou jinak, se samozřejmostí člověku vlastní, vnímáme jako nekomplikovaný nástroj pro ohraničení našeho prostoru, změní v dynamický objekt, jenž najednou nutí a diktuje své podmínky pro pohyb v něm nám, jeho tvůrcům. Rampa vonící dřevem napůl vzbuzuje odpor z nuceného uskrovnění a problematického průchodu, asociuje úzkou uličku, kterou by člověk nejradši proběhl a dostal se z ní tak co nejrychleji ven. Na druhou stranu svým zakulaceným dnem a přírodností materiálu, ze kterého je zhotovena, působí v klidovém okamžiku průchodu téměř útulně. Přesto je pohyb skrze ni nepohodlný.

Po vyrovnání se s nakloněnou rovinou „Marka VI.“ následuje setkání s impozantním „Společenstvím“, jehož autorem je Hong Seon Jang. V určité rovině se jedná ještě o znepokojivější srážku zažitých pořádků s jejich přetvořením až do míry totálního znegování. Z důvěrně známých předmětů denního využití, kusů nábytku, které nás v našich domovech obklopují, je zde vystavěna impozantní hora. Hromada stolů, židlí, komod, skříní a taburetů je celá pokrytá hnědou kobercovinou a dobře známé obrysy nábytku tím získávají cizí, indiferentní nádech nedotknutelnosti. Jako by se předměty, které nám běžně slouží, shlukly v tomto monolitickém objektu s cílem dát najevo, že je v nich síla, kterou jsme jim mimovolně vetkli, když jsme z nich učinili naše nástroje.

Když dojde k vyčerpání podnětů skrývajících se pod kobercovinou, pozornost návštěvníka se přirozeně přenese ke zpola přítomným dveřím vyrytým přímo do omítky jedné ze zdí vymezujících prostor galerie. Jedná se o „Nedokončené dveře“, jejichž autorem je Terry Smith, který hlavní zobrazení dveří do nikam doplnil ještě dílčími nárysy dveřních detailů. Rytina sahá pouze do vrchní vrstvy omítky, pod kterou naráží na odhalené cihly, z nichž je tvořena samotná zeď. Při pohledu na dveře, které navzdory očekávání místo vystupování z reliéfu zdi naopak vstupují do materiálu, jímž je tvořena, se neodbytně nabízí otázka, co by se stalo, kdyby se rytina prohloubila a narušila tak definitivně matérii zdi. Zda by se vzniklými dveřmi dalo vstoupit do nějakého skutečného, byť zatím neznámého prostoru.

Finální projekt „Červené tečky“ a „Kráter války“ jednotlivě i dohromady působí nejinvazivněji z celé expozice. Deok Yeoung Gim se inspiroval násilím a agresí, jeho instalace jako by ale právě pro tento prvoplánově čitelný námět získala paradoxně na nejsnazší čitelnosti. Červené lasery jsou snadno identifikovatelným odkazem na zaměřovací hledáčky automatických zbraní. Video, na kterém můžeme ve smyčce stále dokola sledovat ničení opuštěné budovy v režimu napodobujícím počítačové hry, se zdá být pouhou demonstrací prostého destrukčního aspektu fyzické síly. Prvek, který obě části instalace spojuje, jakási brána deroucí se ze zdi ve tvaru hmoty ztuhlé v okamžiku tříštivého výbuchu jen dokresluje pocit stísněnosti z hrozícího a částečně i reálně přítomného násilí.

Společný jmenovatel: síla
Daškova nakloněná zeď násilně staví procházejícího návštěvníka do situace, kdy je i základní schopnost dospělého člověka – vzpřímená chůze – ironicky zpochybněna nutností balancovat a opírat se při průchodu o stěnu. Zdánlivě hravá a rozpustilá motivace se ukazuje být ve výsledku spíše maskovaným plíživým nátlakem na diváka/vnímatele. Chceme-li totiž projít zdí tak, jak je zamýšleno, musíme se jí především podvolit.

Monumentální zeď-hora z nábytku Hong Seon Janga demonstruje spíše nátlak psychický. Vzbuzuje údiv nad možnou proměnou běžných předmětů na působivý objekt budící respekt.

Smithovy dveře vyryté v omítce zdi navozují myšlenky na fyzicky nepřístupné prostory. Skrytá síla, která se může schovávat za napůl materializovanými dveřmi, nabývá díky neurčitým náznakům až jakési nadpřirozené mystičnosti a láká k dalšímu prozkoumávání ve stejné míře, v jaké od něj zároveň svou nedostupností podvědomě odrazuje.

Ztělesnění agrese a rozbití zdi v artikulovaném výbuchu plném trčících hran, rozeklaných okrajů a ostrých třísek je pak nekomplikovaným vyobrazením destruktivní síly, která je přese všechnu svou přímočarost stejně děsivá.

Zeď jako námět pro zamyšlení a polemiku se zaběhnutými vzorci myšlení obsáhla výstava znamenitě. Zbývá jen postoupit ještě o jeden krok dál, než nás samotná expozice vede, a pokusit se podobným způsobem nahlédnout a možná i zpochybnit další ze zdánlivě nekomplikovaných konceptů, kterými jsme dnes a denně obklopováni. Potenciál pro objevení nových perspektiv je ne-li zcela, tedy alespoň téměř nekonečný. ∞


Mezi zdmi
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
3. 12.—8. 2.
vystavující umělci Terry Smith (UK), Deok Yeoung Gim (KO), Hong Seon Jang (KO/US), Martin Dašek (CZ)