Dobrá architektura kultivuje ducha

FAM Architekti je ateliér se sídlem v Praze založený v roce 2005 Pavlem Nasadilem a Janem Horkým po absolutoriu Školy architektury Akademie výtvarných umění. Věnují se projektům, realizacím a soutěžím ve vztahu k veřejnému prostoru v České republice, Velké Británii a Africe. Ateliér přistupuje k jednotlivým zadáním s individuálním koncepčním řešením. O místě, stavbě a vůli zodpovědně tvořit jsem hovořila s Pavlem Nasadilem.

Jaká je historie vaší kanceláře?
Kancelář FAM Architekti jsem založil spolu se svým spolužákem z AVU Janem Horkým v roce 2005. Od začátku vzniku spolupracujeme s britskou architektonickou kanceláří Feilden+Mawson, ve které jsem rovněž partnerem. Během šesti let působení se naše kancelář zúčastnila mnoha soutěží a podílela se na projektech v České republice, Africe a Británii. Největším úspěchem našeho malého týmu je vítězství v architektonické soutěži Údolní 53 na areál škol VUT v Brně, dále vítězství v soutěži na rekonstrukci Mírového náměstí v Dobříši a v neposlední řadě letošní Grand Prix Národní cena za architekturu za rodinný dům v krušnohorském Perninku. Naším nejmenším projektem je drobná rekreační chata u Máchova jezera, největším naopak areál bývalé letecké základny u Oxfordu, který měníme na rezidenční komplex.

Na začátku prezentace na PechaKucha Night Prague hovoříte o „Domu smutku“, jaká je jeho historie a z jakého důvodu přišel ke svému jménu?
„Dům smutku“ je přezdívka, kterou dostala vila ve Vřesině od místních obyvatel, pravděpodobně díky šedé barvě a značně jednoduché kubické formě. Její obyvatelé jsou ale značně oblíbení a zapadli do komunity usedlíků velmi dobře. Dům slouží jako orientační bod na rozcestí, proto dostal přezdívku, což je dobře.

Jaký typ realizací považujete za nejnáročnější?
Nejnáročnější realizace jsou podle našich zkušeností ty z veřejného sektoru, které aktivují velké množství zúčastněných osob a organizací. Tyto projekty, např. revitalizace velkého náměstí, jsou extrémně časově náročné a vyžadují koordinační schopnosti vést týmy specialistů, komunikovat s náročným investorem a jeho kontrolními institucemi (stavební komise, investiční oddělení, správy majetku), pracovat s rozpočty dotačních programů, neustále prezentovat a obhajovat projekty na veřejnosti.

Podobně náročné jsou také realizace rodinných domů, kde je architektovi vzhledem k malé velikosti zakázky ponechána veškerá zodpovědnost. Na druhou stranu jsou to ale velmi osobní příběhy, kdy se vztah s klienty může změnit v dobré přátelství.

Jaký typ projektů máte nejraději a jaké děláte nejčastěji?
Projekty máme rozdělené podle geografické příslušnosti. V České republice nejčastěji pracujeme na projektech veřejných prostranství a na rodinných domech. Vzhledem ke značné krizi politické kultury na (nejenom) komunální úrovni se však téměř všechny veřejné projekty zastavily nebo čekají na oživení. V Británii máme to štěstí, že se můžeme věnovat návrhům veřejných staveb, které mají velký vliv na okolí. Téměř vždy jsou nějakým způsobem spojeny s památkovou ochranou. Momentálně pracujeme s našim prvním soukromým investorem na rekonstrukci velké bývalé letecké základny na areál bydlení. Památkově chráněné kasárenské bloky a bunkry měníme na byty s vysokým standardem a doplňujeme je novostavbami.

Věnujete se práci v regionu nebo realizujete projekty po celé ČR?
Věnujeme se práci výhradně v regionech právě proto, že v Praze máme téměř všude zavřené dveře díky kastovnímu výběru projektantů velkých i malých staveb veřejnými investory. Nejsme ochotni vstoupit do podivných výběrových řízení. Mám velkou slabost pro region severní Moravy, odkud pocházím a kde mám přátele mezi kolegy architekty.

Byli jste součástí projektu Městské zásahy a pokud ano, čím jste přispěli?
Snažili jsme se upozornit na problém jménem Letenské náměstí, který dnes vlastně náměstím vůbec není. Chtěli jsme prostor zařadit do kontextu ostatních městských prostranství Prahy 7 a vyčlenit mu společenskou funkci se zachováním stávajícího supermarketu, ovšem přesunutého do úrovně pod terén. Pořád nemohu uvěřit tomu, že pozemky náměstí jsou ve vlastnictví obchodního řetězce a ne městské části! Navrhované zastřešení se mi z odstupu času zdá pošetilé, byl to však pro nás zábavný experiment.

Máte v oblibě určitý typ materiálů a pokud ano, jaké?
V principu používáme přírodní materiály ve své přirozené podobě. V architektuře hájíme materialitu a pravdu. Pracujeme s texturami povrchů, nevymýšlíme nepřirozené kombinace materiálů. Máme v kanceláři kapacitní problém se stohy katalogů nejrůznějších umělohmotných výrobků, předražených obkladů imitujících dřevo a luxusních zařizováků.

Jakou úlohu podle vás hraje architektura ve společnosti?
Myslím si, že většina lidí včetně našeho prezidenta si myslí, že architektura nemá větší smysl, natož celospolečenskou důležitost. Architektura je v naší zemi na pokraji politického a kulturního spektra, daleko za designem, herectvím, vařením a pop music. Z politiků nikoho nezajímá, protože jde většinou proti komerčním zájmům silných lobbistických skupin. V zákoně o zadávání veřejných zakázek se o kvalitě architektury jako o kritériu zadání nepíše.

Nehledě na výše uvedené jsem přesvědčen, že architektura má důležitou celospolečenskou funkci. V architektuře bydlíme, setkáváme se v ní, pracujeme, je odrazem naší kulturní úrovně a způsobu života. Architektura může spojovat, ale také rozdělovat a ublížit. Dobrá architektura však kultivuje ducha, odráží dobu, ve které žijeme, se všemi důsledky. Vysoce kvalitních architektonických děl je málo, a asi tomu vždy takto bude. Nemění to ale nic na tom, že bychom se jako architekti měli snažit podprůměrný standard vyzvednout a neustále jej kultivovat.