Moje pozice je na pomezí mezi tvůrcem a realizátorem, scenáristou a režisérem

Existuje nějaké pojítko mezi projekty, které z vašich rukou vycházejí – od galerie na náplavce zahrnující i loď, přes řešení expozice v NTM po golfovou akademii?
Tvorbu zakládám na smysluplném a maximálně konzistentním konceptuálním základu každého projektu. Projekty spojuje intenzivní hledání podstaty zadání a snaha o její promítnutí do silného a srozumitelného návrhu, za který bych se nemusel stydět. Dalo by se říci, že jde o moje „dítě“. Proces tvorby často trvá několikanásobně déle než je pro autora ekonomicky únosné a pokračuje i ve chvíli, kdy už investor považuje návrh za hotový. Mám štěstí, že moji investoři jsou většinou odvážní, chytří a empatičtí a za to jsem jim upřímně vděčný.

Proč jste si vybral právě pražskou náplavku?
Projekty pro náplavku jsou vyústěním dlouhodobější práce s veřejným prostorem Prahy 2, na kterých spolupracujeme se sdružením Dvojka sobě. Druhou cestou, která mě dovedla na náplavku, je zatím nerealizovaný vítězný projekt obytné lodi ze soutěže pro Aboard City (ve spolupráci se sporadical). Vyústěním aktivit je momentálně každoroční performančně-výstavní program galerie (A)VOID, který snad bude v dohledné době doplněn realizací úprav portálů vklenutých prostor nábřežní zdi. Výsledný celek kombinuje podstatu kamenné galerie s window gallery a public artovou strategií, uvolňuje výklenky vybouráním kamenných zátek a s pomocí doplnění spodní části ostění je nahrazuje zasklenými kruhovými okny otvíranými v celé své ploše. Naše řešení by mělo revidovat nešťastnou realizaci zadanou správci náplavky (probíhající v tuto chvíli), která z tohoto prostoru pocitově vytváří zadní trakt průmyslového objektu a devastuje tak jedno z nejcennějších pražských veřejných prostranství.

K vašemu projektu torza lodi – kde se vzala myšlenka na plovoucí otevřenou galerii?
Plovoucí pavilón, řešený jako konverze torza kolesového parníku, je rozvinutím projektu (A)VOID Gallery do nového konceptu. Programová idea pracuje s využitím lodi jako výstavního pavilónu, který bude procházet každé cca dva roky kompletní proměnou svého vzhledu a řešení osloveným výtvarníkem nebo architektem. Funkční náplní je galerie a kavárna se zázemím, případně doplněná o koncertní prostor. Můj pilotní návrh je stavěný jako dematerializovaný výstavní prostor sestavený z materiálu poskytnutého partnerem projektu (ocelové pruty bez povrchové úpravy, recyklovatelné).

Pro Národní technické muzeum jste navrhl expozici hornictví. Nakolik módní vlna industriálních prvků ovlivnila výslednou podobu vašeho návrhu nebo se jedná o paralelní myšlenku, která s módou nemá mnoho společného?
Nevím, móda mě moc nezajímá. My jsme řešili nadčasové téma hornictví, které historicky a zásadně ovlivňuje naši zemi a pravděpodobně se blíží terminální fázi své existence. Zároveň je podstatné a nezbytné, aby muzeum, které ve svém názvu nese označení „technické“, pracovalo s přístupy, které odpovídají současným technickým možnostem. My zde vytváříme reálnou prostorovou iluzi, která dokáže neortodoxní formou vzbudit zájem o téma a předat exaktní vědomosti. Nově řešené části expozice navazují a doplňují na dobře fungující repliku uhelného a rudného dolu, která je existujícím těžištěm prostoru. Pracujeme zde s principem lobotomie – návštěvník je pomocí silného metaforického vjemu oddělen od reality, přenesen do pseudoautentického prostředí simulovaného dolu a následně skrze didaktický filtr vypuštěn zpět do běžného života.

Kdy bude tato expozice otevřena?
Pevně věříme, že realizace projektu, na kterém jsme pracovali více jak tři a půl roku, bude zahájena podle původního plánu – tzn. v tomto roce, a to i přes finanční potíže, se kterými se nezaslouženě potýkají všechny kulturní instituce u nás. Aktuálně je vše připraveno k výběru dodavatele, máme odevzdanou velmi detailně zpracovanou prováděcí dokumentaci. Řešení hlavní části instalace je raritní konstrukce sestavená z 1258 zavěšených skleněných trojúhelníků, vyvinutá a ověřená ve spolupráci s konstruktéry horolezeckých stěn a atypických závěsných skleněných konstrukcí. Je připravena detailní typografie (A. Mička), máme na míru natočené a sestříhané tři autentické 40minutové filmy z uranových a uhelných dolů (režie K. Tasovská). Připravena je i autonomní 12kanálová prostorová zvuková kompozice složená z nasnímaných ruchů důlního prostředí. Součástí expozice je i portrétní projekce 60 horníků z dolu Lazy (fotograf M. Šeba). Specialisté spolupracující na projektu, což je celkem 25 lidí (až mě to v součtu překvapilo), jsou ve většině technickými špičkami ve svých oborech. Snažíme se také muzeu pomoci získat část financí u těžebních společností.

Třetím projektem je golfové hřiště. Zde jste vycházel z původního terénu nebo vás naopak inspirovaly tvary golfových holí?
Ani jedno. Návrh sice vychází z ideového splynutí záměru s místem, kde se stavby neprofilují jako domy stojící na louce, ale jako integrální součást terénu, ten je však celý nově modelován. Objekty golfového klubu a odpaliště jsou tvarovány pomocí zaoblených terénních vln a jejich zelené střechy slouží jako architektonické mimikry. Jakmile návštěvník vstoupí do areálu, je obklopen jeho vizuální identitou, která se postupně stává všudypřítomnou a vytváří přidanou hodnotu sportovního či gastronomického zážitku, za kterým přišel.

Studoval jste architekturu a monumentální tvorbu. Jak se ve vaší tvorbě tyto dva obory doplňují a čím se navzájem obohacují?
Myslím, že v mé tvorbě dochází k přirozenému prolnutí obou přístupů s katalyzátorem ve formě důrazu na koncept a ideu projektu. Fyzicky leží rozhraní mezi obory mezi velkou sochou a drobnou architekturou, ve skutečnosti to může být totéž v jakémkoliv měřítku. Občas inverzně používám detail a výtvarný akcent vlastní sochám u architektury a technologické a konstrukční postupy vlastní architektuře u soch. Typologicky se průnik nachází například v tvorbě památníků. Moje pozice je na pomezí mezi tvůrcem a realizátorem, scenáristou a režisérem. Zároveň jsem ale i kreslička, lobbista, účetní, psycholog, zpovědník, popř. pomocná ruka na stavbě.

Co to znamená být optimistou?
V mém případě jde o mix trpělivosti spojený s aktivní účastí na ovlivňování společenského dění. Vůle jít do zdánlivě prohraných bojů a nesnižovat sám sobě laťku předem s ohledem na předpokládanou konfrontaci s „realitou“. Konkrétním příkladem může být účast v architektonických nebo výtvarných soutěžích. No, pokud bych měl být ve vazbě k situaci u nás sarkastický, v tomto případě můj optimismus asi hraničí až s naivitou…