David Radok opět spolupracoval s Národním divadlem. Po úspěšných operních inscenacích nastudoval s činoherním souborem Shakespearovo drama Troilus a Kressida. Hra se na „první scéně“ objevila poprvé.

Je to komedie? Je to tragédie? Troilus a Kressida patří mezi autorovy žánrově těžce zařaditelné hry. Je-li tragédií, pak sarkasticky krutou, je-li komedií, pak hořce temnou. Porušují se v ní všechny sliby. Přísahy nic neznamenají. Čest, hrdinství, láska, jimiž se postavy zaštiťují, jsou vyprázdněné pojmy; slova, slova, slova, bezostyšně zneužívaná k manipulaci s druhými. Ze všeho čiší skepse, morální bahno, bezvýchodnost. Hlavním motivem je zrada.

David Radok společně s dramaturgem Martinem Urbanem text výrazně upravil a zkrátil. Cynického Řeka Thersita (Vladimír Javorský j. h.) propojil s trojským kuplířem Pandarem. Thersites tak volně přechází z řeckého tábora k Trojanům a naopak, nikým nevázán, nikomu nepovinován. Podtrhuje se vykořeněnost jeho bláznovské postavy, jíž je dovoleno na všechny plivat jedovatou pravdu, a s odstupem, bez příkras komentovat dění.

Režisér Trojskou válku inscenuje jako důmyslný, barevně sladěný obraz. Vše se odehrává na blankytně modré scéně – symbolu nekonečného moře – se stylizovanými antickými sloupy, zlaceným portálem a antiiluzivním křišťálovým lustrem, který koresponduje s hledištěm. Prostor zdánlivě uklidňuje, jako by říkal: Nic se neděje, jsme jen na divadle. Jenomže tohle divadlo si vypůjčilo dávný příběh, aby jeho prostřednictvím vypovídalo o marasmu současného světa.

Samolibí řečtí hrdinové
Inscenace se otevírá v táboře Řeků. Ozývá se zvukový efekt – šumění moře. Řečtí „héroové“, otrávení dlouhou nečinností, se rozvalují „na pláži“. Ocitáme se v sedmém roce rozvleklé války. Války, na jejímž začátku stáli, slovy Thersitovými, „jeden paroháč a jedna kurva“. Už Shakespeare byl k antickým hrdinům značně kritický, nemilosrdně z nich sejmul pel homérské velikosti a ukázal je jako samolibé, do sebe zahleděné tvory beze stopy ušlechtilosti. Radok předvádí groteskní typy, narcistní pitomce, již nebojují, jen pustě žvaní či ukazují svaly. Velitel Agamemnon (František Němec), zdařilá karikatura politika, zaujímá nabubřelou pózu a burcuje rozložené vojsko. Spíš než o praktický dopad slov mu jde o samotný dobře zvládnutý projev. Tupě arogantní Achilles (Martin Pechlát) znuděně sedí na židli, roztahuje nohy, na nichž má na rozdíl od ostatních antické sandály, občas si špitá s miláčkem Patroklem (Jiří Černý j. h.), mladíčkem v krátkých kalhotách, a ostentativně dává vůdcům najevo své pohrdání. Politický intrikán Odysseus (Karel Dobrý j. h.) manipuluje senilním tlučhubou Nestorem (Petr Pelzer) i Agamemnonem a jeho slabošským bratrem Menelaem (Jan Hartl), aby prosadil čistě utilitární zájmy.

Trojští muži nevyznívají sympatičtěji. Ze scény, v níž se dohadují, zda vydat či nevydat Helenu (Sabina Králová) zpět Řekům, mrazí. Zatímco se Hektor (David Matásek) dohaduje s Troilem (Jan Dolanský), neschopný Paris (Petr Motloch) se nyvě dívá do Heleniných očí. Helena se ve zlatých obepnutých šatech s vyděšeným pohledem a křečovitým úsměvem staví do manekýnských postojů a mlčí. V celé inscenaci nepromluví. Trpně, nehybně snáší, když jí trojský král Priamus (Alois Švehlík) prohlíží zuby jako koni, aby rozhodl, zda si ji ponechat. Je drahá trofej, kus masa, jehož se nikdo na nic neptá. Věštkyně Kassandra (Petra Špalková) sice mluví, prorokuje zničení Tróje, ale nikdo ji neposlouchá. Paradoxně díky ní nakonec Hektor změní své stanovisko: ustoupí od vydání Heleny, neboť nechce být podezříván, že by snad podlehl Kassandřinu „hysterickému šílení“. Ubohou Kassandru je třeba uchlácholit, zklidnit a zpacifikovat, aby nenarušovala důležité státnické jednání.

Válečná kořist Kressida
Titulní dvojice milenců se od původní hry charakterově liší. Proměnou prošla hlavně postava Kressidy (Kateřina Winterová). Z nestálé Shakespearovy hrdinky, jejíž jméno nese nelichotivé přízvisko zrádná, Radok učinil křehkou oběť válečného běsnění. Winterové Kressida se během Troilova namlouvání plaše usmívá a s ostýchavostí se nechává svést. Když zjistí, že musí jít jako výměna za zajatého vojáka do řeckého tábora, do poslední chvíle doufá v záchranu od Troila, jemuž se právě oddala. Úpěnlivě, mlčky ho prosí očima plnýma bolesti, aby „něco“ udělal. Troilus, který nedávno brojil proti vydání Heleny, z ní však jen sobecky bezcitně vymámí slib věrnosti a nechá ji odvléct. Následuje drastický výjev, Kressida přichází k Řekům, kteří se na ni vrhají, aby se na ní postupně vyřádili. Pošlapaná, zklamaná, zdrcená dívka pak už jen otupěle svoluje a stane se milenkou Řeka Diomeda (Martin Hofmann j. h.), neboť by jinak byla nedobrovolnou konkubínou celého nepřátelského tábora. Přece však bere vinu za „zradu“ svého řeckého milence na sebe.

Závěrečná bitva se odehrává ve tmě, zní rachocení a vřava války. Zvuky náhle utichnou, jeviště se znovu rozsvítí. Na zemi leží mrtví, mezi nimi stojí ti, kdo přežili. A nadutý Agamemnon znovu řeční a řeční, postupně není slyšet, co říká, ale mluví dál a jeho projev doprovázejí zautomatizovaná gesta. Nastává zastavení v čase, cykličnost, připomínka toho, že se vše ještě mnohokrát zopakuje, nepřijde žádný úlevný konec. Kassandra, jež předpoví další hrůzy, zírá před sebe, nad Heleninou hlavou se osudově houpe křišťálový lustr.

William Shakespeare: Troilus a Kressida
Národní divadlo
překlad Martin Hilský
režie, scéna a úprava textu David Radok
premiéra: 6. 12. 2012 v Národním divadle, nejbližší repríza: út 19. 2.