Hlas gaye je často jedním z poznávacích znamení, podle kterého jste schopni odhadnout jeho orientaci. Lze se naučit mluvit jinak?

Režisér David Thorpe si tuto otázku snaží zodpovědět ve svém dokumentu Mluvím jako buzna? Sám sebe používá jako testovací subjekt. Představuje své přátele, z nichž většina patří k homosexuální menšině, chce od nich slyšet zpětnou vazbu na svůj hlas a své vyjadřování, ptá se, jestli skutečně mluví jako gay. Obchází logopedy, lingvisty a hlasové kouče, kteří mu poskytují odborný pohled na věc. Po zjištění základních informací se pouští do nácviku správné výslovnosti a pokouší se o přerod svého hlasu. Hlavní dějovou linii doplňují rozhovory nejen s Thorpovými přáteli, ale také s různými homosexuálními celebritami, a téměř anketové rozhovory s lidmi z ulice. Thorpe se také ve vzpomínkách vrací do svého dětství a zamýšlí se, „kdy se to vlastně stalo?“ Diskutuje s matkou a babičkou, které v dětství o jeho homosexualitě neměly nejmenší tušení. Od některých přátel se dozvídá, že největší změnu jeho hlasu zaznamenali, až když svou orientaci veřejně přiznal.

Důvodem, proč se Thorp začal tak usilovně zabývat řešením této otázky, byl jeho rozchod s přítelem. Přesvědčil sám sebe o tom, že jeho hlas zní příliš teple a že to jistě odpuzuje potenciální nápadníky. Tato jeho touha po změně hlasu ve mně zprvu vyvolávala pocit, že se jedná spíše o problém se sebepřijetím a snahu najít důvod, proč „jsem ve čtyřiceti sám“. Neřeší svůj hlas proto, že by kvůli němu byl obětí šikany nebo neobstál při pracovním pohovoru. Zdálo se mi to jako malichernost. Vždyť mužné hlasy většinou nebývají předností gayů. Tak proč by jim mělo vadit, že tak mluví jejich partner? Faktem však je, že gayům se často líbí právě maskulinní typy mužů a ve skrytu duše spousta z nich není se svým hlasem spokojena. Thorpovi se tak podařilo otevřít problematiku „homosexuálního hlasu“ a zkoumat, zda něco takového skutečně existuje.

Snímek byl promítán v rámci šestnáctého ročníku festivalu Mezipatra a den po jeho pražské projekci následovala diskuse v Café Neustadt. Té se zúčastnili fonetik Jan Stober, herec Michal Kern a hlasová lektorka Ivana Vostárková. Celou debatou prováděla moderátorka Radia Wave Bára Šichanová. Film i odborníci se shodli na tom, že něco jako „gay hlas“ prakticky neexistuje, ale u homosexuálů jsou určité složky hlasového projevu, které jsou od heterosexuálních jedinců odlišné. Jedná se například o používání sykavek, vysoko položený hlas, protahování samohlásek a další. Tyto specifické znaky údajně nejsou vrozené, ale získané. Nejprve vlivem působení rodiny, v hodně mladém věku, kdy se dítě svým hlasovým projevem snaží podobat otci nebo matce. V dalším období života přebírá tuto funkci společnost, především vrstevníci. Hlas je ovlivněn odposlouchanými mužskými a ženskými hlasy. Gay tón zesílí často v rámci gay komunity, když se jedinec začlení a identifikuje se skupinou.

Kladně hodnotím právě to, že film nebyl představený pouze jako samotné promítání, ale následná debata odborníků a dotazy z publika mu daly komplexnější pojetí. Škoda, že se debaty nezúčastnil i sám režisér. Jistě by přítomné zajímalo, jak ve výsledku jeho hlas zní. Thorpovi blízcí přátelé se vyjádřili tak, že se nezměnil. Já jsem přesvědčená, že k určité úpravě došlo. Především jsem měla dojem, že mluví víc „vykrouceně“ hlavně v okamžicích, kdy je nervózní, ale při soustředěném nacvičování o samotě se mu povedlo znít více mužně. Do jaké míry byl ale Thorp ve svém úsilí úspěšný, je na posouzení každého diváka. Každopádně diváci filmového festivalu v Torontu ocenili tento jeho debut cenou za nejlepší dokument. ∞


Mluvím jako buzna? (Do I Sound Gay?)
režie David Thorpe
USA, 2014, 77 min.