Číst před publikem, či nečíst – otázka, před níž stojí každý autor.

Veřejná autorská čtení otevírají čtenářům perspektivu reálného autora: jeho hlas, intonaci, vzezření i osobnost. To je vnější stránka „života uměleckého textu“, ovšem neméně důležitá. Hlas, přednes a vystupování autora jsou tím prvním, čeho si posluchač na čtení všimne, co v něm probouzí zvědavost a co ho na text (ne)naladí. Osobnost autora, je-li tomu posluchač otevřen, ho může posunout na další intimnější rovinu ve spojení s textem, která zprostředkovává dílo jinou (pro někoho atraktivnější) cestou a obohacuje, nebo přinejmenším ovlivňuje, jeho prožitek.

Vizitka autora
Autorský přednes ale není jen událostí žádanou ze strany čtenářů a obdivovatelů daného umělce, třeba pro začínající básníky je dnes zejména prostředkem ke kontaktu s jejich (potencionálními) čtenáři a k prezentaci jich samých i jejich poezie. Autor tak může dosah svého textu umocnit, prohloubit prožitek z něj, ale i text dokonale pohřbít.

Možnost autorského čtení poskytla umělcům během léta (A)void Floating Gallery. Loď na Výtoni hostila pod dramaturgickým vedením Domu čtení MKP množství básníků a stejně tolik rozličných způsobů čtení a prezentace textů. Mezi nimi se objevovala i tendence bořit očekávání. Tradiční způsob čtení ve zšeřelé místnosti u stolku, který by mohl odrazovat svou „klasičností“, je nahrazován sklonem autorů rozmývat hranice prezentace textu a zkoušet jeho možnosti. Využívají přitom zvláště intermedialitu – propojují čtení s přítomným prostorem, například pomocí na míru vytvořených vizuálních artefaktů, akustickou hudbou a performancí. V případě Jana Kunzeho (na „Avoidu“ četl 24. července) až s překvapivě extatickými výkřiky. Jeho vystoupení bylo členěno na části, kdy ani v jedné neprobíhalo tradiční čtení básní z knihy v sedě u stolku, ale bylo zajímavou koláží přednesu a hudby, která nefungovala jako pouhý doprovod textu či ilustrace mluveného, ale naopak se stávala bytostnou složkou „díla“ a posilovala jeho výsledný efekt. V širším ohledu však produkce od tichých básnických čtení připomínala až hereckou etudu či kázání zvěstovatele. Aktualizované podoby „experimentálních“ čtení, vedené snahou bouřit nebo pouze posouvat konformní, jsou stále častou formou prezentací v základu verbální formy. Ovšem o text na nich jde (bohužel) až na druhém místě. Hlavní je performance.

Text versus performance
Představa umělce jako jediného svobodného (čti na penězích nezávislého) v konzumní společnosti míří k pokoušení mezí, k jejich destruování a zejména k nabízení „jiného, alternativního“ pohledu. Je to vzdor, který jde s tím tradičním pospolu už několik desítek let. Umělecký étos ale mnohdy zachází příliš daleko – za hranici sdělitelnosti, či naopak ke kořenům, k minulým básníkům, jež autor obdivuje nebo napodobuje. Některá čtení pak zcela nejsou tím, v co autoři patrně doufají – nejsou experimentem, který by bořil očekávání, s nimiž posluchač na čtení přichází. U Hičhaikum projektu Jana Kunzeho nebyl posluchač svědkem čtení, které by bylo doplněné hudebním podkresem, ani neozkoušené a původní performance, ale svébytného propojení básnického textu s elektronickou hudbou a živými vstupy saxofonu nebo příčné flétny. Čtení, které v této komplexní formě dosahuje zcela odlišného vyznění než na papíru orámovaném knihou a připomíná návrat k beatnickému či undergroundovému představení. Takové autorské čtení se nezáměrně konfrontuje s texty a vystoupeními literárních i hudebních ikon, k nimž se v dnešním kontextu jen těžko může přiblížit.

Uniformita experimentu
Tento článek byl zamýšlen jako postřeh k dnešním autorským čtením a k jejich podobám, respektive k jejich experimentálnosti a alternativnosti. Současná podoba čtení může k poezii přivést i „nečtenáře“, nabízí nové možnosti vnímání textu. Nicméně bránila bych se pro ně použít slovo „experiment“ či „alternativa“. Zdá se mi, že nelze mluvit o experimentu tam, kde jsou víceméně využívány minulé, kdysi efektivní principy, a rovněž o alternativě v prostoru, kam se pomalu vkrádá uniformita. Žít undergroundem ještě není samo o sobě uměleckou hodnotou.

Závěrem: Současný autorský přednes se od textu pomalu odděluje, stává se autonomním dílem. Stále si ale myslím, že dobrá poezie se předvádět nemusí. ∞


Jan Kunze & Hičhaikum projekt vystoupili na (A)void Floating Gallery 24. 7.


léčba neklidem

už nejsi malá holka
a velká ještě taky ne
pro jistotu jsme legalizovali
náš vztah jako přátelství
hned ze začátku
říkáme si věci tak napůl upřímně
nejasně
korektně
jsem z toho jak couravá myš
ukolébaný vleklým neklidem
chtěl bych tě
od začátku
až do konce
ale nahlas to neřeknu
klidně objednám kafe
zaplatím čaj
projdeme se parkem
budeme se do nekonečna bavit o umění

naštěstí mám načteno

Dekadent dezert, Perplex, Opava, 2008, 2012, 72 stran


nějaký pohyb
nějaký nový zázrak
nebo odhalenou existenci
neznámého tvora
něco takového by to chtělo
narušení pokojného řádu
náboženskou extázi propašovanou ven z kostela
totální úžas
bezbřehou radost
sbírku básní jako bestseller
nový neslyšený tón
a hudbu, která tě pošle do kolen
krok blíž
větší odstup
pohon na všechny čtyři
novou Mekku a Betlém
nový život
lepší než ten tady

dosud nepublikováno


plátna, fotografie, propasti,
možná jsi zapnula rádio
možná jsi včas zaplatila nájemné
možná posloucháš komorní hudbu

už není žádný důvod
pěšáci padají, kůň skáče
dáma bere

dosud nepublikováno