Poslední Magnesia Litera se nesla ve stylu skutečných událostí. Jedna z nich je však každý rok stejná – tou je naprostý boom v prodejnosti vítězných titulů.

Letos se knihkupci předhánějí ve vytvoření lepší pyramidy ze Skutečné události či Tichého dechu nebo v tom, kdo bude mít hezčí, větší a barevnější štítky k označení oceněných knih. Některé instalace z nich jsou pak pestřejší než téměř současně všudypřítomná velikonoční vajíčka. A čeští čtenáři na tyto nálepky stále slyší, proč se probírat hromadou knih a zástupy autorů, když za nás někdo udělá předvýběr? V obchodě jednoduše sáhnu po knižní miss a přečtu si jen to nejlepší.

Kdo výš, kdo dál, kdo rychleji
Ačkoliv Litera bezesporu plní u běžných čtenářů svou funkci a přivádí je k četbě a navíc záslužně pomáhá spisovatelům v prodejnosti, tohle je její odvrácená tvář. Slepě čteme jen to, co již někdo jiný uznal za vhodné k přečtení. Český čtenář nechce jít svou cestou, nechce hledat, zajímat se, je konzervativní a vyčkává. Rozhodne se až pro posvěcenou kvalitu. Ochuzuje se tím o spoustu čtenářských zážitků, stejně jako o vlastní rozhled. I za cenu obvinění z banality musím připomenout jeden fakt: psaní není sport. Nemůžeme objektivně zhodnotit, kdo dál, kdo výš, kdo rychleji. Přesto se umění touto cestou neustále propaguje. Jedním z výsledků je pak trapný večer, jehož formát v divákovi evokuje otázku: Na co se to dívám, na Českou miss, Sportovce roku či Magnesii Literu? Že jde o poslední jmenovanou, poznáme podle toho, že pořad neběží na hlavním kanálu. Zdá se Vám zaměnitelnost missky, Jaromíra Jágra a Emila Hakla přitažená za vlasy? To je jen alegorie každodenní situace naší kultury.

Překvapení na konec
Ovšem přes veškerý svůj odpor k chování současné čtenářské veřejnosti i k podbízení knihkupců mě něco na letošní Liteře překvapilo. A to míra, do jaké některá nominovaná díla zrcadlí současný stav světa. Nezříkají se ho, ani ho nekritizují. Jen ho vystaví na odiv a reflexi ponechávají na čtenáři. Vedle sebe tak mohou stát dvě natolik stylově i žánrově rozdílná díla jako Národní třída a Skutečná událost. Věčně nespokojený „nácek“ a frustrovaný stárnoucí spisovatel, jejichž společným jmenovatelem je určitá životní naštvanost. Ani s jedním nemusíme souhlasit, ale oba silně aktualizují paradoxy současného života a konfrontují nás se světem, ve kterém žijeme. Nutí nás k přitakání, ke zjištění, že každý z nás zná nějakého Vandama, Káju nebo Evžena. A o to intenzivněji vedou k zamyšlení: je tohle ale opravdu svět, ve kterém chceme žít? V tom spatřuji skutečnou událost letošní Litery. ∞


Kniha roku + Literatura faktu
Jiří Padevět – Průvodce protektorátní Prahou

Próza
Emil Hakl – Skutečná událost

Poezie
Kateřina Rudčenková – Chůze po dunách

Kniha pro děti a mládež
Ondřej Buddeus a David Böhm – Hlava v hlavě

Nakladatelský počin
Nakladatelství Paseka – Velké dějiny zemí Koruny České

Překladová kniha
Péter Esterházy – Harmonia caelestis (přeložil Robert Svoboda)

Objev roku
Jan Trachta – Tichý den

Cena čtenářů
Zdeněk Svěrák – Po strništi bos