Smyslová magie
Na konci minulého roku vyšla v nakladatelství Fra nová básnická sbírka Chůze po dunách. Od té doby se kniha i její autorka Kateřina Rudčenková těší zvýšené pozornosti – již vyšly čtyři recenze, tři rozhovory, básnířka byla hostem několika čtení i literárního pořadu U zavěšené knihy na ČT art. A ohlasy jsou vesměs pozitivní, dokonce se zdá, že sbírka jde na odbyt. V malém rybníčku současné české poezie, kde plave mnoho vzácných ryb, ale loví jen málo rybářů, je to úkaz spíše ojedinělý. Čím jsou její básně tak přitažlivé?
Kateřina Rudčenková (* 1976) publikuje již od konce 90. let. Před Chůzí po dunách vydala tři knihy básní (Ludwig, Není nutné, abyste mě navštěvoval, Popel a slast) a jednu knihu povídek (Noci, noci). Také napsala několik divadelních her, z nichž jedna (Niekur) byla inscenována v divadle Ungelt a autorka za ni dostala Cenu Alfréda Radoka. To bylo před pěti lety – dlouhá pauza… Nyní se spisovatelka navrátila do mateřského lůna poezie a znovu je o ní slyšet.
Někdo by tomu mohl říkat klišé
Sbírka začíná cyklem „období rudé“. Jak již název napovídá, jednu z hlavních úloh v něm hraje symbolika barev. Starší poetický motiv snad ani nelze najít. Barvy člověka obklopovaly vždy a vždy byly prostředkem, který umožňoval vyjádřit slovy nevyjádřitelné. A nejsou to jen barvy a jiné zrakové vjemy – své místo ve sbírce mají i další smysly, a to především hmat a dotek. V tomto ohledu by se poetika Rudčenkové dala označit za výrazně klasickou.
Stejně tak základní pocity a myšlenky člověka stojícího na předělu životní dráhy, které básně nesou, neobjevují nic nového. Záludná lidská povaha se svou potřebou jednou za čas se zakrýt maskou, aby mohla popustit uzdu svým pudům. Střet lidských ideálů s nemožností jejich naplnění. Utíkání od zodpovědnosti za svůj vlastní život. Určenost obývaným prostorem čtyř stěn. Zdlouhavá cesta životem po nejisté půdě pod nohama. Provinění rodičů na dětech. A další a další. Většinu z nich lze celkem snadno pochytit a dešifrovat, autorka je nehalí do složitých obrazů a metafor, ani nepoužívá specifické a neprostupné subjektivní motivy.
Tato podstatná dávka klasičnosti a srozumitelnosti (a jistě i senzačnosti, protože autorka se nevyhýbá erotice) hraje pro prodejnost a čtivost sbírky. Ovšem není to tedy jen mix již stokrát ohraných klišé?
Kouzlo osobní poetiky
Jakkoliv by některé prvky v Chůzi po dunách bylo možné označit jako klišé, tak jistě ne všechny ty další, které je doplňují, a zcela jistě ne výsledek, ve který se skládají. Z básní sálá pečlivě promyšlená a připravovaná osobní výpověď. Výpověď o pocitech nově objevených a opravdově prožitých. Zvláštní na ní je, že i když cítím jasnou spojitost s realitou, připadám si, jako by mi někdo vypravoval pohádku. Proud vjemů ze skutečného světa je prosíván přes kouzlo osobní poetiky básnířky, a vzniká tak soukromá odrůda magického realismu.
Celou sbírkou prolínají malé dávky fantastična, exotična a hravosti – ohňostroj, karneval, smyslní lodníci, mofety, autodrom, pugety… Odlehčují náměty, které jsou ve své podstatě trýznivé a trpké. Vedle stání ve frontách a ježdění tramvají dávají naději alespoň na vzrušení, když už jinak život uplývá mezi prsty a ideály jsou zbořeny.
„Příběhy“ jednotlivých básní se odehrávají převážně v přírodě, nebo v jiných „veřejných“ prostorách, ale hlavně mimo hlavu a tělo lyrického subjektu. Možná i proto je tak snadné nechat se unést a procházet se barevnými krajinami, ulicemi, domy a byty s ním… ∞
Chůze po dunách
Fra
Praha, 2013, 74 stran