„Tak bude či nebude ten konec světa?“ ptám se, když vidím ty zprávy, varování a proroctví všeho druhu. Třeba že jeden americký teenager propadá depresím a jeho matka má o něj strach. Přečetla si totiž jeho deníček a není pochyb, že syn je psychicky zaměstnán takříkajíc na plný úvazek katastrofou, která má v onen magický rok 2012 přijít. „Jakou má tedy cenu žít?“ píše onen hoch.

Na konec světa se lidstvo připravuje odjakživa. Napřed měl nastat kvůli hříchům proti Bohu a teď zase pro změnu hřešíme proti planetě. A nejlíp to prý měli spočítané staří Mayové.

Jakpak to bude vypadat, až to vypukne? Zabouří oceány, zvedne se hladina a veliká vlna všechno smete? Spadne z nebes hvězda, jejíž jméno je Pelyněk, a otráví všechny vody? Nebo v nějaké zemi diktátor zvedne prst obtěžkaný smaragdy, zmáčkne červené tlačítko a až kosmický vítr rozfouká obrovský jaderný hřib, zbude na Zemi pár rozvalin a hromady seškvařených podrážek bot? A pak přijde ono Nic, jež smrt se nazývá, jak psal Karel Hynek Mácha?

Co když fakticky máme jen ty dva roky života? Teď, babo, raď! Mám sbalit batoh a vydat se na cestu kolem světa? Vzít si všechny možné půjčky a užít si materiálního luxusu, co hrdlo ráčí, a že to nestihnu splatit? S tím počítám.

Špičkoví vědci celého světa oznámí veřejnosti, že za pár měsíců nastane konec. Nějaký meteorit to má namířeno přesně do dráhy matičky Země. Po srážce se naše planeta roztříští na malé úlomky. Tak a máme tu posledních pár chvil. Jdeme si užívat, kašleme na omezení, zábrany. Vymezená doba spěje ke konci, lidé začínají šílet, páchat hromadně sebevraždy, uzavírat se v domech nebo na poslední chvíli pořádají orgie. Po nás potopa, a když do pekla, tak na pořádné kobyle! No a pak se zjistí, že z nějakého důvodu se nám meteorit vyhne nebo že předčasně vybuchnul ještě ve vesmíru. A začíná další dějství…

Ten námět na scénář mne napadl kdysi jako teenagera. Uznávám, že není nijak třeskutě originální. Ale tak už to s těmi katastrofickými a postkatastrofickými filmy bývá.