Zavřela oči a pomalu se propadala do sladkých krajin spánku. Rytmizované drncání vlaku ji uspalo. Pak se jí do snu vkradla jakási cizí tvář. Zuzana se leknutím probrala. V ten moment zjistila, že v kupé nesedí sama.

Většinou v takových chvílích své spolucestující nevnímala. Připadalo jí, že je všechny zná: studenty s velkými batohy, ženské, které luští křížovky nebo si čtou levné časopisy o celebritách, dělníky s utahaným skelným pohledem, zamilované dvojice, kde ona vždy položí jemu hlavu na rameno a oba zavřou oči a vypadají jako párek holoubků z lidových výjevů.

Teď naproti ní seděl bledý muž. Měl řídnoucí rozcuchané vlasy a řezavý pohled.

„Věděl jsem, že se potkáme, dnes je ten den,“ řekl tichým hlasem.

„Příliš dlouho jsem se brodil v asfaltu, příliš dlouho. V asfaltovém jezeře své osamělosti.“

První, co Zuzanu napadlo, bylo rozhlédnout se kolem. Byla to instinktivní reakce. Jenže nikdo jiný tam neseděl, jen oni dva.

„Jen my dva,“ řekl ten muž. „Už jsem přestával doufat, v soumračných dnech jsem chodil bezcílně po ulicích a díval se do každého rozsvíceného okna, jestli tam nejsi právě ty. A teď tu sedíš proti mně, celá zrůžovělá spánkem a já jsem tak dojatý. Nic už nebolí, nic. Nemohu tomu uvěřit, takové štěstí.“

Pak otevřel okno a dovnitř mrazivě zafoukalo. „Bože děkuji, že jsi mne vyslyšel!“ zakřičel ven.

Zuzana vstala a on se otočil. „Neodcházej, nesmíš odejít. Nesmíš mě nechat samotného, už jednou jsi to udělala, ale podruhé už se to nesmí stát!“

„Ale vždyť, vždyť my se neznáme. Kdo jste?“ vykoktala Zuzana.

„Známe, neznáme, to je jedno. Stál jsem nahoře a díval se, pořád jsem čekal, že tě uvidím. Věděl jsem, že to musím udělat. Nechat naše světy znovu protnout. Bude to trvat jen chvíli, ale pro mě tato vteřina znamená víc než celou věčnost.“ A pomalu se k ní přibližoval.

Zuzana couvla. Jednou rukou chytla tašku, druhou otevřela dveře. Vběhla do uličky a vlak najednou prudce zabrzdil. Ztratila rovnováhu a upadla na zem.

„Proberte se, slyšíte!“ slyšela nad sebou hlas. Napřed si všimla chomáče šedých vlasů. Pak zaostřila. Skláněla se nad ní stará paní.
„Co se děje?“ zeptala se Zuzana.

„Musíme vystoupit, stalo se neštěstí. Dál to nepojede, někdo skočil pod vlak.“

„Už to nedokážu dál snášet. Pořád si představuju, že se brodím obrovským jezerem asfaltu a ta černá hmota se mi lepí na nohy a já nemohu dál,“ stálo na papíře, který zůstal přichycený na železničním mostě.