„Potkáme se dneska večer?“ Přečetla si novou zprávu a radost se jí rozlila po celém těle. No konečně! Už si myslela, že mu to bude muset nějak říct sama. Feminismus, že jo.

„Jasně, v kolik kde?“ Hlavní je být lakonická a nedat tu radost znát. Jakože nic. Jakože je to jedno.

„Tak v sedm u Národního, jo?“ Skvělé, pomyslela si, to budu mít po práci ještě hrozně času – stihnu si skočit koupit hezký boty a možná i nějakou sukni a… No vůbec, co si teda vezmu na sebe?

Zbytek pracovního času byl přirozeně věnován debatám s kamarádkou o ideálním oblečení a úvahám, co by od toho měla nebo neměla čekat. Udusit v sobě hned v zárodku naději na kytici růží a romantické šampaňské u Vltavy, morálně se připravit na hospodu. Nečekat moc. Ale zase nečekat málo a oholit si nohy, přece se sám ozval. V břiše měla plno motýlků, oběd s kolegy proto vynechala – možná by se jí mohlo do večera podařit i něco málo shodit.

O čtvrté s nadšením zaklapla počítač. Tak, teď bude tři hodiny něco smysluplného dělat, vůbec se nebude stresovat, ani na tu schůzku myslet. Prostě to vezme s klidem, jako by na tom nezáleželo… nezáleželo… Hele, kadeřnictví! Ignorovala fakt, že stav jejího účtu je žalostný a výplata v nedohlednu, a zaplula do prosklených dveří. Ano, trochu zkrátit. Vyfoukat do objemu, víte co, mám večer něco důležitého. Sakra, pomyslela si. Přece si říkala, že to nebude brát vážně. Ale tak co, tak jako tak potřebovala s vlasy něco udělat.

Stejně si vysvětlila i nákup voňavky, předražené pleťové masky, nových lodiček, sukně, náušnic, řasenky a dvou odstínů laku na nehty. Poté s hrůzou zjistila, že už jí zbývá jen čtyřicet minut na vytvoření svého krásnějšího já. Stihla to tak tak. Se správným čtvrthodinovým zpožděním se nesla na místo schůzky na mírně krkolomných podpatcích a v plné výbavě – stylové, sexy, ale zároveň něžné. Variantu toho, že by chtěl vyrazit na romantickou procházku, se rozhodla potlačit hned v zárodku sdělením, že má hlad.

On na místě ještě nebyl. To jí výrazně zkazilo plánovaný efektní příchod, na druhou stranu měla čas se alespoň efektně postavit. Než přiběhl v půl, celý udýchaný, stihla už vystřídat přes deset efektních pozic doporučených v časopise, žádná však zřejmě nepočítala s nikdy nenošenými lodičkami. Au. Dal jí letmou pusu na tvář:

„Promiň za to zpoždění, dneska hrozně nestíhám. Budu právě muset zase za chviličku běžet…“

„…?“

„No tady je ten foťák, už ho nebudu potřebovat, tak vracím. Nezlobíš se, že jsem ho měl tak dlouho, viď? Promiň, už budu muset fakt jít. Tak se měj krásně, rád jsem tě viděl.“

Poodběhl už několik metrů, když se otočil přes rameno, prohlédl si její vzhled a než naskočil do tramvaje, stihl se na ni usmát: „Ty jdeš pak ještě někam na rande, viď?“