Poslední dobou nejvíce přemýšlím o Praze a jejím vývoji po roce 1989. Říká se, že města mají dlouhou setrvačnost a jsou rezistentní vůči krátkodobým změnám. V Praze tomu tak ale není, jak mě nedávno upozornil architekt Petr Hlaváček. Pokud se podíváme na vývoj Prahy v posledních dvaceti letech, uvidíme, že vládnoucí garnitura dokázala město velice přizpůsobit svým prioritám. Zkusme tyto priority z obrazu města zpětně dekódovat. Nabízím svůj pohled (zkuste dosadit ten svůj): Mít možnost projet Prahou co nejrychleji autem a zaparkovat kdekoli, ideálně přímo na chodníku před prací nebo svou oblíbenou hospodou. Přeměnit co největší množství zemědělské půdy na okraji města ve stavební pozemky (mají výrazně vyšší hodnotu) a stavět co nejrychleji tam, kde je to nejjednodušší, nikoli nejpotřebnější. (Tipuji, že mapa všech postavených staveb po roce 1989 by připomínala prstenec Saturnu.) Vydělat na veřejném prostoru co nejvíce peněz. Pronájmy záborů veřejného prostoru za stejnou cenu bez ohledu na typ akce, ochota zabalit do reklamy jakýkoli městský majetek. Rozprodat co největší množství městského majetku, především pozemků. Co tedy dělám? Snažím se, aby se tyto priority nahradily jinými.