Lednový večer. První pražský lednový večer. Procházím se prázdnými ulicemi. Čekám na náhodu. Čekám na náhodu pro dnešní den. Měla by přijít. Měla by přijít, protože je první lednový den. A jelikož něco skončilo, jelikož se udělala ta tlustá čára za rokem se dvěma jedničkami, tak mám čistý štít. Mám ho stejně čistý jako svědomí. Mám teď před sebou nový nepopsaný list papíru, na který můžu čárat svý příhody, svý známosti, svý radosti. Podle někoho je to rok konečný. Rok, kdy už všechno skončí. Ovšem nemusí to nutně znamenat konec definitivní. Tenhleten konec bude jiný. Bude to konec, který nám otevře oči. Dokořán nám otevře oči.

Když se takhle procházím, přemýšlím. Rekapituluji si a tříbím myšlenky. Je to mé milé povyražení se sebou samým. S mým člověkem.

Už nejsem opilý. Už nejsem tak opilý, jak jsem byl po celý novoroční den. Už jsem ze sebe dostal tu zábavnou dávku alkoholu, které jsem se musel silvestrovské noci poddat. Jistěže musel.

Jdu tou ulicí. Jdu sebejistě. Hlavu vzhůru. Dobrá nálada v patách. Vracím se v myšlenkách k předešlým holkám. K přítelkyním. Ke známostem. K obvyklým povyražením. Jsou to milé vzpomínky. Jsou to ale vzpomínky. Jsou to epizody. Jsou to náhody a jsou to dlouhé pohledy do očí, za kterými se skrývala radost. Taková ta upřímná a spontánní radost. Ta dětská bezelstnost. To odevzdání se svému chtíči.

Takže jdu. A přemítám. Nad svým uměním pro začátečníky, nad nenaplněnými vizemi. Nad svou upřímností zahalenou do lehkého oparu. K mým zálibám patří holky, k mým zálibám patří slova. Se slovem a i s holkou jsem v přátelském vztahu. Z holek mám slova a ze slov mám holku. Jedno souvisí s druhým.

A teď, když jdu po ulici, tak si říkám, že by mě měla potkat náhoda. Měla by mi zaťukat na rameno: „Jsem tady, jsem tady pro tebe.“ Myslím na jednu holku. A byl bych rád, kdyby právě ona byla tou náhodou. Kdyby právě ona zaťukala a řekla: „Jsem tady pro tebe.“ Tak jdu naproti náhodě. Mojí vypočítaváé náhodě. Mojí podlézavé náhodě. Náhodě, ve které nejde o překvapení. Tyto druhy náhod vytvářejí nepříjemné situace. Jsem si toho vědom. Bojím se sebe, bojím se téhle náhody.

Jdu. A jak se ohlížím, vidím svého přítele. Potkáme se a pozdravíme. Naše kroky jsou stejné. Jsme si podobní. Jsme si podobní tím, že si občas takhle samotářsky vyrazíme a bloumáme. Něco hledáme. Něco, co nedokážeme přesně popsat. Naše shledání je radostné. Vidíme se rádi. První náhoda pro nový rok. První setkání. První setkání s přítelem. Kráčíme spolu stejnou cestou. A mluvíme o náhodě. Jsme její součástí. Jsme součástí plánu. Toho velkého plánu, jehož smysl nikdo nezná.

Jdeme. A já uvažuji nad tím, s kým pojedu zítra na svůj každoroční výlet. Přítel nemůže. Můj jediný velký přítel nemůže a já uvažuji nad svými přítelkyněmi. Uvažuji a nejsem si jist ani jednou z nich. Novoroční výlet má význam. Má význam pro mě a má význam i pro můj protějšek. Je to důležité rozhodnutí. A já si v důležitých rozhodnutích nejsem jistý. Myslím na jednu, na holku, která není mou přítelkyní. Na holku, která by ani do kategorie přítelkyň nepatřila. Měla by své výsostné postavení. Na rozdíl od přítelkyň by byla totiž jediná.

Jdeme. Míříme na kávu. Míříme na kávičku. Přijdem do kavárny a potkáme tam známou. Holku, která je čerstvě rozešlá s naším společným kamarádem. Náhoda číslo dvě. Milé setkání, uvolněné hovory. Zanedlouho přichází její bývalý přítel, náš kamarád. Radostné setkání, uvolněné hovory. Náhodné setkání číslo tři. Tolik náhod v jeden večer. Tolik příjemných náhod v jeden večer.

Sedíme. Z kávy se stalo pivo. Ne jedno pivo. Ne pivo na žízeň, ale pivo na chuť. Chutná nám. Chutná nám všem. A já si všímám. A já ji vidím. Náhodu. Holku. Důvod mé dnešní vycházky. Velké oči. Blondýna. Naše pohledy se setkávají v nepravidelných intervalech. Úsměvy si vyměnujeme v rychlém sledu. Teď já a teď ty. Nekonečná hra. Nekonečné namlouvání. Ruka v rukávě. Radost na obou stranách.

Mluvíme o literatuře. Mluvíme o filmu. Mluvíme o holkách. S přítelem máme mnoho společného. Pivo střídá pivo. Nápad střídá nápad. Holka střídá holku. A já si uvědomil, že tahle holka je náhoda. S ní chci jet na výlet. Právě s ní. S ní chci být. Nápad a realizace. Čím víc se odkládá, tím těžší to bude.

Popili jsme. Připraveni k odchodu. Vhodný okamžik. „Pojedeme spolu zítra na výlet?“ Dovídám se, že ne. Její úsměv však nemizí. Hraje si s vlasy. Rozpaky. Stále se usmívá. Pár slov si vyměníme. Nic si neslíbíme. Odcházím a vím, že je pro. Vím, že je pro mě. V jejím pohledu to bylo, v tom výrazném pohledu určeném jen pro zvláštní příležitosti. V pohledu, který si každá holka šetří.

Odcházíme. Zažívám čtyřnásobnou radost. Radost bez sladké tečky. Radost z odmítnutí. Radost z budoucího přijmutí.

Ležím. Je pozdě. Je ráno a za chvíli bude svítat. Nemůžu usnout. Přemýšlím. Čtyřnásobná náhoda. Krásná holka na závěr. A zítřejší výlet? Pojedu s tou, na kterou myslím, pojedu s tou, se kterou se chci náhodně potkat. S tou, pro niž je náhoda živá voda. S tou, se kterou si vyměnujeme pohledy, o jejichž významu pochybuju. Pochyby. To je to, co mě živí. Nejistota, rozpaky, nervozita, bušení srdce.

Usnul jsem. Probudil se. Čas výletu. Je na čase. Je na čase se rozhodnout. Vyrážím na nádraží. Vyrážím sám na nádraží. Vyrážím úplně sám na nádraží. Spokojeně usedám do vlaku. Spokojeně a bez lítosti. Jen s myšlenkami a touhou něco zažít.