Dívám se znova na pozvánku a přemýšlím. Snad přijde i Martin. Je prý zase zpátky, doma na vesnici. To je divný, z Tokia se vrátit zpět do Lipové Lhoty. Taky tam jistě bude Dáša. Vsadím svý boty, že se nezměnila. Namyšlená kráva, co na každýho čumí spatra.

Deset let od maturity. V první chvíli mě zcela automaticky napadlo, že tam nepůjdu, že se na něco vymluvím. Ale výzvám je třeba čelit. To mi našeptalo mé nové já.

Co bylo, to bylo. Už nejsem ta zakřiknutá obtloustlá holka v divnejch hadrech. Těch pár šašků, v čele s Dášou, mě nemůže rozhodit. Co nadělám, prostě náhoda tomu chtěla, že jsem zrovna s těma lidma trávila čtyři roky života. S lidma, se kterýma – kromě Kláry – jsem si neměla vlastně co říct. A kromě Martina. Jak asi teď vypadá?

Život v Londýně mě změnil. The city of my dream. Vychutnávám si v duchu ty anglický slova. Město plné možností. Dynamické. Přiletěla jsem předevčírem a hned po Vánocích letím zpátky. Nechápu Martina. Vrátit se do týhle díry.

Byl to tehdy radikální řez. Vyloupla jsem se ze staré, nehezké slupky a mezi pravým a levým břehem Temže se ze mne stal nový člověk. Brand new. Budou koukat. Začínám se na ten sraz těšit.

„Jsi to ty? Vypadáš fakt skvěle. Úplně… tak nějak jinak. Líp.“ říká Klára. Ano, dodávám v duchu. Však na tom už dlouho pracuju.

Následují všechny ty povinné otázky „Jak se máš“ a „Co děláš“. Objednávám si další dvojku. Řeči plynou dál, vzpomínky vyplouvají.

„Pamatujete přece? Tenkrát ve fyzice? Jak nás Dusil dusil? A jak jediná Dáša měla tu odvahu…“

Martinova věta uvízla ve vzduchu. Zřetelně jsem slyšela to zajíknutí. Ostatní na něj upřeli oči. Tak zvláštně.

A je to zase tady. Věčné téma – Dáša. I on do ní byl zamilovaný?

„Co máte všichni s tou Dášou?“ Asi jsem už vypila moc vína, ale tohle prostě jednou musí ven. Pryč s tou zakřiknutou holkou, řekne mi znova moje brand new myself. Jdi do toho hezky zvostra. Už se po mně nikdo vozit nebude! Nadechnu se. „Prostě jste ji akorát chtěli vošukat, všichni, i ten Dusil na to beztak myslel. Ale přitom je to jenom vobyčejná píča. A zlá. Zlá a zákeřná svině. Jediný, co uměla, bylo ztrapňovat ostatní.“ Dostala jsem se do rauše. Napodobovala Dášino typické gesto, jak si odhazovala vlasy z čela a mlátila hlavou sem a tam. Najednou to všechno bylo směšné.

Nikam se neposunuli, je to stádo maloměstských tupců, pomyslela jsem si. Vychutnávala jsem si zkoprnělé výrazy kolem. „A vůbec, dyť se ani neobtěžovala přijít, sere na vás, tak co furt o ní melete!“

Klára mě chytla za ruku: „Tys nedostala tu zprávu?“

„Nevim, jakou? Jo, mám asi nějaký nepřečtený maily. Ale neměla jsem čas…“

„Dáša je mrtvá. Zabila se v autě. Předevčírem byl pohřeb. “

Za oknem se začaly snášet vločky prvního letošního sněhu.