Jako malá jsem se naučila v Pionýru píseň začínající veršem „Na Kavzaze jesť gara, pad garoj dalina“. Tak jsem se dozvěděla ve svých sedmi letech, že existuje nějaké pohoří Kavkaz. Přesně za 24 let jsem se tam podívala osobně. Poznatek první – píseň měla pravdu. Ano, na Kavkaze jsou hory a pod nimi doliny. Ještě je tam Černé moře, krásná příroda a svérázní lidé. To jsem si ověřila s krosnou na zádech minulé léto, když jsme se s dalšími čtyřmi přáteli do Gruzie vypravili.

Do té doby jsem na podobně dobrodružné dovolené nebyla, tudíž ve mně zanechala opravdu hluboký dojem. Ano, kavkazská oblast je krásná. I dnes mi stačí jen otevřít zápisník, který jsem si vedla jako jakýsi cestovní deník spojený s náčrtníkem a improvizovanou učebnicí gruzínského jazyka v jednom, a znovu na mě dýchne ta nepopsatelná atmosféra. Přestože říkám „nepopsatelná“, pokusím se vám něco málo ze svých vjemů a poznatků přiblížit.

Letiště Minsk
Těm, kdo by si chtěli na okamžik odskočit z naší současné reality a podívat se, jak to u nás nejspíš vypadalo za dob normalizace, doporučuji letiště v Minsku. Monstrózní budova se spoustou schodišť a divně vyřešeným interiérem byla mojí první zastávkou na cestě.

Tady mne přivítal uniformovaný zřízenec s obrovskou čepicí. Zeptal se, kde mám vízum, a když jsem mu ukázala letenku a pseudoruštinou vysvětlila, že pokračuju do Gruzie, tudíž vízum nepotřebuji, nahodil velmi důležitý výraz a přivolal svoji asistentku – dívku taktéž v uniformě a na tak vysokých podpatcích, že podobné jsem snad nikdy předtím ani potom neviděla.

Společně pak každých několik minut přicházeli za mnou s požadavkem „pasport pažalsta“ a zírali do něj, jako by v něm byla ukrytá nějaká tajná šifra. Nakonec se vše vyřešilo. Společně s jednou Češkou, která letěla do Teheránu, a mladinkou Kazaškou nás odvedli bočním schodištěm do duty-free zóny, odkud jsme se v podstatě nesměly hnout. Pán nám doporučil „paguljat“, abychom zabily čas. Ze zóny jsem nastoupila do Tupolevu směr Tbilisi, pohodlně se usadila a snažila se nemyslet na možné katastrofy spojené s leteckou dopravou v postsovětských republikách. Pán vedle mě se každou chvíli křižoval pravoslavným křížem, tudíž jsem věřila, že nás vyšší síly ochrání.

První dojmy
Jak popsat ve stručnosti první dojmy z Tbilisi? Dusné léto, prašné ulice, zvláštní vzduch. Silnice, kde místo dopravních značek platí pravidlo „kdo se kam vklíní, tam jede“. V Tbilisi a Gruzii obecně najdete kombinaci odkazů bývalého SSSR, svébytné gruzínské kultury prorostlé ortodoxním křesťanstvím, a zároveň je tu ve vzduchu cítit blízký Orient, se vším tím handrkováním na trhu, a pro Evropana dost chaotickým systémem, kde se spíš než na oficiální struktury spoléhá na příbuzenské vazby a sítě známých. Také se připravte na odlišnou abecedu čítající 33 znaků. A naučte se pár ruských vět. Rusky (a vlastně i takovou tou všeslovanskou jazykovou směsí, kterou mluví generace ruštinou nepoznamenaná) se v Gruzii domluvíte všude. Ve velkých městech, hlavně mezi mladšími lidmi, uplatníte i angličtinu. A nemusím zdůrazňovat, že nejlepší dojem uděláte, když se naučíte aspoň pár základních frází v gruzínštině, Gruzíni jsou obecně velmi hrdí na svoji vlast a jestli něco nesnáší, tak je to přezíravý postoj nebo nedejbože házení do jednoho pytle s Rusy. Českou republiku, respektive Československo, spousta Gruzínů zná a není neobvyklé, že potkáte někoho, kdo tu studoval nebo pracoval, většinou ještě za bolševika.

Ulice Tbilisi
V Tbilisi jsem se setkala se zbytkem naší cestovatelské party. Ubytovali jsme se v hostelu U Iriny, což je známá destinace cestovatelů do této oblasti. Hostel najdete kousek od autobusového nádraží a vede ho, jak už jméno napovídá, paní jménem Irina, která působí jako opravdová „capo de tutii capi“. Ze svého kanape organizuje chod hotelu, domlouvá levnější taxikáře a vyřizuje všemožné žádosti a požadavky jak zaměstnanců, tak personálu, který tvoří z velké části členové její rodiny. Hostel najdete na adrese: 19 B3 Ninoshvili street, Tbilisi nebo na webových stránkách www.travel-tbilisi.com.

Centrum Tbilisi projdete v pohodě pěšky, samozřejmě můžete využít i metro. Jízdenky jsou dost levné, jedna stojí, jestli mne paměť neklame, méně než 2 lari (1 lari = přibližně 10 Kč). Najdete tu ulice západního střihu, bohémskou uměleckou čtvrť i zaprášené chatrče. A také spoustu restaurací a hospod, kde se výborně najíte. Když se vyhnete hlavním bulvárům s turistickými lákadly, na nějakou takovou zastrčenou hospodu určitě narazíte. Bude vás čekat příjemné překvapení – nehraje tam žádná reprodukovaná hudba. Slyšíte hovor lidí, zvuky z kuchyně a v pozdějších hodinách zpěv. Jak se tu lidé trochu napijí, zpívají. To jsme si ověřili ještě několikrát, zvláště formou „battlu“ mezi našimi a gruzínskými lidovými písněmi. Takže další rada pod čarou – zopákněte si několik lidových písní, nejlépe fungují ty melancholické o smutné lásce. Pokud zvládnete některou píseň jako duet či dvojhlas, budete mít u Gruzínů další „body navíc“.

Cesta do hor (Svanetie)
Z Tbilisi jsme vyrazili do hor do oblasti Svanetie. A to nočním lůžkovým vlakem do města Zugdidi a ze Zugdidi maršrutkou do Mestie. Obecně je maršrutka nejpraktičtějším dopravním prostředkem. Je to velká dodávka, do které se vejde okolo 20 lidí, stanoviště najdete u nádraží nebo v centru měst. Většinou se ani nemusíte příliš snažit, stačí vypadat s batohem na zádech „turisticky“ a hned k vám přiběhne nějaký nadháněč, který vás bude směrovat k taxíku nebo k dodávce. I taxi je na naše poměry velmi levné, ve více lidech se dá cestovat mezi městy například za 10 lari (cca 100 Kč) na osobu.

Mestia je turistické městečko. Poznáte to nejen díky všudypřítomné přestavbě, ale také paradoxně menší ochotou lidí. Tady jako by se člověk posunul do doby těsně po revoluci, kdy našinci se stejnou směsicí zvědavosti i pohrdání zahlíželi na turisty ze Západu. V Mestii na náměstí najdete jednu praktickou instituci – turistické informace a internetové připojení. Tam jsme zamířili, vyptali se na maršrutky, které ale stejně nejezdí nikdy přesně na čas, zakoupili chleba, sýry a čokoládové tyčinky (kdo nezažil, netuší, jak se „obyčejná“ tyčinka Snickers může stát v polovině túry v nadmořské výšce 2500 m neskutečným gurmánským zážitkem) a vydali se do hor.

Napoprvé jsme trochu zabloudili a přenocovali v lese, druhý den jsme se vymotali z lesa za Mestií a pokračovali pásem vesnic směrem do Užghuli. Užghuli je známá destinace na úpatí kavkazského hřebene Škara. Dál za touto vesnicí už narazíte jen na hory.

Veselé neplánované zastavení
Po cestě nás čekala neplánovaná zastávka ve vesnici Adeši. Původně jsme chtěli jen zakoupit sýr a pokračovat dále do Užghuli. Byli jsme však pozváni (a pozvání se v horách těžko odmítá) jednou místní rodinou na jídlo a kus řeči. Mladá paní, která celou tu akci iniciovala, byla v této zapadlé vesnici na návštěvě u příbuzných, jinak žila s manželem v Tbilisi a mimo jiné si s námi chtěla pokonverzovat anglicky. Jak už to v takových případech bývá, z původního pozvání „na čaj“ se vyklubal celý večer a noc strávená u paní Naděždy, která celému tomu rodinnému společenství vládla. Byli jsme pohoštěni výborným jídlem, vínem a čačou (místní výraz pro pálenku), pak se zapnul kazeťák, tančilo se a samozřejmě došlo i na zpěv. Obecně je Gruzie dost patriarchální a tradičně rozdělená – lidé zakládají rodiny na naše poměry brzy, ale všimla jsem si, že v rámci rodiny mají často hlavní slovo starší ženy.


Pokračování v příštím čísle.