Smrt

Byla týden pryč a teď jsme se měli setkat. Měl jsem ze setkání obavy, na druhou stranu jsem toužil si všechno vyříkat a být zas šťastně spojen. Pár týdnů před jejím odjezdem došlo k ochladnutí citů, k zádrhelu v komunikaci, k odcizení se. Říkal jsem si, že odloučení může mít pozitivní výsledek, může nám pomoci nalézt k sobě opět cestu, probudit vášeň a napravit ušlé zisky.

Ten den jsem pracoval jako barman na jakémsi velkém večírku pro intelektuální zplodinu. A tak jak to bývá, když jsem za barem, popíjel jsem. Jednak abych se obrnil proti stylovým zákazníkům s perfektními ohozy a účesy, druhak abych se připravil na dlouhou debatu se svou milou. Nejsem dobrý řečník a neumím svými argumenty přesvědčit o velkolepé pravdě. Jsem chlapík, který má téma, ale neví, jak jej uchopit, jak jej podat co možná nejsrozumitelněji, aby druhá polovička pochopila. A tak se stalo, že v mezičase jsem urazil mnoho zákazníků, ignoroval je, choval se k nim neuctivě a házel do éteru vtípky, kterým se směji jen já. Byl jsem v ráži. Byl jsem strachy bez sebe ze setkání se svou milou. S tou, kterou jsem měl rád, s kterou jsem se miloval neustále a bez přestání. Miloval jsem se s ní, i když ona nechtěla, i když jsem nemohl, i když mi bylo od začátku jasné, že to vše skončí. Jsem nedobrý prorok. Co si maluji, se nikdy nevyplní. S touhle dívkou jsem měl jasno. Jistě, jsem skeptik. Jistě, jsem i realista. Jistě, jsem i malíř, který ve skrytu duše doufá, že v jeho obraze se dá číst i něco jiného než sdělení, kterému každý na první pohled porozumí. Nejsem kýčař. Nesnáším kýč, ten prvoplánový útok na city, tu snahu zalíbit se za každou cenu. Zkrátka, i když jsem měl od samého začátku tušení, že naše milování nebude mít dlouhého trvání, tak jsem doufal. Doufal jsem, že se mýlím a že můj pocit je špatný. Znamení ovšem bylo od počátku jasné a zřetelné, ovšem člověk doufá. A já doufal.

A tak přišla. Ani jsme se nepolíbili. Jen se na sebe smáli. Měla dobrou náladu. Já již také, byl jsem opilý. Navíc jsem cítil neochvějnou sebedůvěru. Měl jsem v zásobě spousty argumentů, spousty slov, spousty nevyvratitelných tezí, které mluvily pro naši společnou věc. Pro naši společnou lásku. Cítil jsem, že mám všechno ve svých rukách. Cítil jsem, že nedorozumění, ke kterému mezi námi došlo, lze napravit.

„Tak co s námi bude?“ majetnicky jsem ji hladil, přičemž jsem doufal, že dotek ji přiměje k opětovné lásce k mé postavě. Když mluvím o postavě, tak skutečně mám na mysli postavu z divadelní hry nebo z filmu. Vznáším se totiž nad sebou, pozoruji se. Jsem figurou, kterou nedokážu ovládat. Jsem věčný kritik sebe samého. Pozoruji své jednání, aniž bych měl možnost do něj zasáhnout. Málokdy se mi stane, že vstoupím do té hmoty, která tu je milována, nebo nenáviděna, nebo jen tak vnímána, a stanu se její součástí. Že se stanu opravdovým člověkem s duší. A tak jsem herec, jsem i herečka, jsem mimo sebe, jsem neustále v roli a repliky, které říkám, nejsou mé nebo mé duše, jsou to repliky té postavy, té hmoty, kterou neovládám. Je to blbá hra. Ona to není vlastně žádná hra, je to život. Mým jevištěm je můj život. Mými hereckými partnery jsou lidé kolem mě, ti ovšem vesměs nevědí, že hrají v grandiózní podívané. Najít důvod, proč jsem hercem, není tak složité. Schází mi sebejistota, schází mi sebedůvěra, a tak se bráním všemi svými rolemi. Dělám se před lidmi lepším, když chci získat náklonnost. Dělám se zlým a arogantním, když toužím, aby mě nenáviděli.

Rozprava s mou dívkou nevedla nikam. Opilý člověk opakuje dokolečka jedno a to samé, má pocit, že mu není rozuměno, a tak se ocitá v bludném kruhu, ze kterého není cesta zpět. Žvaní, blábolí a používá zajímavá slova, nové slovní obraty, na světlo přichází naprosto nové skutečnosti, s asociacemi se trhá pytel. Má toho hodně co říct, ale…

Smrt přicházela. Věděl jsem to od samého začátku našeho vztahu, našeho vášnivého milování. O to víc jsem ji vnímal, když na týden odjela pryč. A o to intenzivněji jsem ji vnímal teď.

„Tak co s námi bude?“ stáli jsme vedle sebe se sklopenými hlavami. Nebylo co říci. Abychom dodali etudě na dramatičnosti, pohlédli jsme si do očí, v těch jejích ale nebylo nic jiného než lítost, soucit nebo co to vlastně bylo. Beznadějná situace pro muže, který by rád miloval.

A tak odešla. Během večera jsem podnikl nespočet výprav za umírající dívkou, ale nepodařilo se mi vrátit ji k životu. Strach z její smrti ve mně vzbuzoval zběsilost a tu jsem se snažil tlumit chlastem, a tak jsem byl opilejší a opilejší a příchody k mé dívce byly stále zoufalejší a zoufalejší. Ten chlad, předzvěst smrti, byl z mé dívky cítit jasně a naprosto zřetelně. Umírala mi v náručí a já neznal recept, abych ji zachránil. Neznal jsem recept pro sebe a pro ni, pro naši společnou lásku. Jak bych ho ale mohl znát, když žádný recept neexistoval. Ona žádný recept nepotřebovala. Ona umírala jen pro mě, pro nikoho jiného. Že mi zemře, mi bylo jasné již od začátku, tak čemu se vlastně teď divím.

Spolu s její smrtí jsem umřel i já, zemřela jedna z postav v mém velkém repertoáru. Ale popravdě, čekal jsem snad něco jiného? Kolik smrtí budu muset ještě prožít, abych nadobro skončil s herectvím a byl to skutečně já?


redakčně kráceno