Seděli vedle sebe a dívali se na sebe a za sebe skrz velké zrcadlo na zdi. Dovnitř trochu táhlo. Výčepní ve fialové zástěře posmrkla a utřela mokrý pult. Pak se ozvalo několik tónů, které ohlašují jméno města. Podlaha se začala rytmicky chvět pod těžkým dechem rychlíku.

Anna si ohřívala dlaně o sklenici s kávou. „Zima, co?“ usmál se na ni bezzubými ústy děda ve vaťáku. Anna si všimla několika propálených míst na pravém rukávě. „Zas balíš holky, viď, Pepku?“ ozvala se žena od výčepu. Pepek se zasmál podruhé. „To musíte ruma, slečno, dát si do kafe ruma, to je něco.“ Anna mu úsměv opětovala. Patrik si všimnul, že v jejím výrazu je cosi tvrdého. Dotkl se jejího ramene.

Pepek poprvé vzal na vědomí Patrikovu přítomnost. „Pardón!“ zvolal a jeho pravice opsala ve vzduchu gesto, jako když poraněný pták mává křídlem. „Já se do vás nebudu… toto,“ zamumlal a sklonil se ke svému půllitru.“Je to tvoje holka, že jo, jste mladí a zamilovaní, to je hezký, nalej mi, Lojzičko, ještě zelenou,“ a obrátil se na ženu v zástěře.

Ještě půl hodiny čekání. Pak se na peroně objeví můj vlak a až do něj nastoupím, budu si chvíli číst a pak jen tak civět z okna, pozorovat jak ubíhá krajina venku, ten pocit mám rád, v té monotónnosti je něco fascinujícího, pomyslel si Patrik.

Na všechno mám rychlou odpověď, ale teď nevím, co říct. Chtěla bych vědět, jestli tohle je láska, nebo není, přemýšlela Anna a mezi prsty mnula prázdný papír od cukru.

To nevyřčené viselo ve vzduchu, čpělo to jako nevyvětraná ložnice. Patrik zaplatil Anninu kávu a svoje pivo. Položil mince na tácek a tvářil se spíš jako někdo, kdo krade, než jako někdo, kdo platí.

Pokladna zacinkala a Lojzka se podívala kamsi za Annino rameno. Viděla na chvíli sebe. Jak z tohoto nádraží šla tenkrát v létě vyprovodit Karla, když musel na vojnu do Košic. Jak pak Karel přijel na opušťák a když ho šla vyprovodit na nádraží, tvářil se stejně jako tady ten hubenej kluk. A potom přijel podruhé, ale to už vedle něj kráčela i ta pihovatá Slovenka.

Neboj, holka, řekla si Lojzka v duchu. Přestaneš na něho myslet, jako jsem přestala já. A najdeš si jiného. A jen Pepkovy oči, stejně zelené a stejně protáhlé jako oči jeho bratra Karla, ji znova na chvilku znejistěly. Tak jako vždycky.