Jeden den.
Ospalý pražský nonstop. Blikající výherní automaty. Přítmí, atmosféra beznaděje, z rádia znějí staré české hity. Barmanka, odbarvená blondýna se šarmem roznašečky pohlavních nemocí, sedí za barem, pročítá bulvární plátky a popíjí červené víno. Ručičky hodin si to líně sunou k ránu. V lokále není ani živáčka. Vtom zvoní zvonek, barmanka zbystří a pomalu jde otevřít. Stojí za nimi muž, který si svou nenápadností a bezvýrazností snad až příliš říká o pozornost.
„Můžu na jedno?“ prohodí s nepředstíranou plachostí.
Barmanka jej pustí beze slova dovnitř. Muž si sedne k baru a lehce skloní hlavu. Barmanka točí pivo a muže si prohlíží. „Co tak smutně?“ ptá se a je vidět, jak moc jí schází společnost.
Muž nesouhlasně zvedne pohled, ústa však neotevře. Pivo přistane na připraveném tácku, on je se zapálenou cigaretou dál ponořen do své nesmělosti. Barmanku jeho chování nerozhází, podobných podivínů potkává každý den spousty.
V lokále sedí dva lidé, kteří mlčí. Světélka z výherních automatů falešně navozují blížící se vánoční pohodu. Je to obskurní prostředí plné nesmyslných detailů. Plakáty popových hvězd vedle reprodukcí obrazů slavných malířů a trocha exotiky v podání kalendáře s nahými čokoládovými kráskami, nechybí ani myslivecká výzdoba. Muž dopije pivo, zaplatí a odchází z podniku. Barmanka zavírá dveře.
Druhý den.
Stejné prostředí, stejný zápach, stejná beznaděj. Barmanka si lakuje nehty a opět sjíždí bulvár. V lokále ani živáčka. Zvonek u dveří. Barmanka se otráveně zvedá a jde otevřít. Stejný muž jako včera. Tentokrát se vše odehraje beze slov. Muž dostane pivo, zapálí si a sklesle hledí před sebe. Barmanka si upravuje účes, který upravit nelze. Ostatně cokoliv se barmanka snaží udělat se svým vzhledem, je předem odsouzeno k nezdaru. Nemějme ji však za zlé, že to netuší. Muž ji po očku sleduje. Z jeho výrazu však nelze vyčíst, co si myslí. Oči těch dvou se v jeden okamžik setkají. Muž okamžitě ucukne, barmance mužův zájem zalichotí. Do péče o svůj zevnějšek se proto pustí s větší vervou, svléká si mikinku, aby vynikly její přednosti. Barmanku napadá, že by mohla jít zkontrolovat lokál, což chápeme jako její snahu zviditelnit se a upoutat pozornost. Realizace tohoto nápadu na sebe nenechá dlouho čekat. Prochází se místností a cosi kontroluje, muž ji pozoruje. Barmanka se vrací za bar potěšena tím, že pozornost vzbudila.
„Dal bych si ještě jedno pivo,“ praví muž, aniž by se díval barmance do očí.
Ta pivo natočí a přes bar se k muži nahne: „Měli bychom se asi pomilovat.“
Muž nikterak neznejistí a zcela bez emocí prohlásí: „Já vím, že měli.“
„Je to nezbytný, tak se k tomu postavme čelem,“ praví barmanka.
„Asi máš pravdu, ale nemá tomu předcházet něco jako láska?“ ptá se muž.
„Samozřejmě, že má. Ale jsou i situace, kdy láska prostě nevznikne a ty lidi se pak nemilují. Já se ale milovat chci, tudíž lásku přeskočíme,“ odpoví žena.
„Tak pokud je to takhle, tak s tím by se dalo souhlasit. Je tu ale ještě další problém, co když k tý lásce pak přeci jen dojde?“ otáže se muž.
„Poslyš, ty se v tom nějak moc hrabeš. Z mý strany k žádný lásce rozhodně nedojde. Vůbec se mi nelíbíš. Máš divnej obličej, moc o sebe nedbáš a perspektivu bych v tobě zrovna nehledala. Seš takovej budižkničemu… odhadla jsem tě správně?“ ptá se žena bez jakýchkoli pochybností o svém úsudku.
„Ty máš fakt čuch na lidi, to se jen tak nevidí. Já teda za sebe taky musím říct, že mi přijde, že seš nějaká tlustá a vypadáš trochu nemocně. A taky asi nebudeš moc chytrá, co?“ praví muž.
„To je pravda, to nejsem. Ve škole mi to moc nešlo, ale zase jsem vcelku veselá povaha, která nezkazí žádnou legraci,“ odpoví žena.
Barmanka se spokojeností ve tváři sahá po flašce rumu a nalévá do dvou sklenek. Mužův zachmuřený výraz se také rozplynul.
V lokále sedí dva lidé, kterým se přihodilo štěstí.
„Pojďme se napít na naše seznámení,“ povídá rozverně barmanka.
„Ale proč ne… možná jsem ti ještě neřekl, že mám takové menší problémy s alkoholem, “ říká muž a sklenku naráz vypije.
„Z toho si nic nedělej, já je mám taky…“ odpoví žena.
Oba dva se hlasitě zasmějí a nalijí si další dva (panáčky).
„Víš, ono je vůbec bezvadný, že si to takhle dva lidi dokážou všechno dopředu říct. Že prostě nechoděj kolem horký kaše,“ řekne žena.
„To je pravda. Toho já si cením. Nemusíme se tady jeden před druhým nějak vykrucovat. Prostě je to tak, jak se řeklo a hotovo,“ praví muž.
„A kam to vlastně půjdem dělat?“ optá se žena.
„No jo, to je otázka… Já jsem ti asi neřekl, že bydlím s matkou v takovým malým bytě…“ odpoví muž.
„Jasně. Neříkal si to, ale měla jsem to vědět. Jsem blbá,“ řekne žena.
Oba dva přemýšlí, kde by mohli rozbít své hnízdečko lásky. K tomu si dávají dalšího panáka rumu.
„Mě teda nic moc nenapadá,“ sebekriticky uznává muž.
„Ke mně taky jít nemůžem, zbejvá nám asi jen tady tenhle plácek,“ barmanka hlavou pokyne směrem ke skladu, který je hned za barem.
„Tak proč ne,“ opáčí muž.
„Umej si ho prosím tě aspoň tady ve dřezu a můžem jít na to,“ povídá žena.
„Dobře,“ souhlasí muž.
Barmanka pouští na CD nějakou romantickou hudbu a odchází do skladu. Muž jde za bar, vykoná hygienu ve dřezu a odchází za barmankou do skladu.
Asi po třech minutách se barmanka vrací ze skladu, upravuje si oblečení a sedá si opět za bar.
Muž ji zanedlouho následuje. Jde k ní a hladí ji ve vlasech.
„No nic moc, musím říct,“ zklamaně praví žena.
„Jasně, ale co si čekala? “ odvětí šťastně muž.
„No nic, ale až takovýhle nic, to mě trochu překvapilo…“ praví žena.
„Ty sis to tak trochu malovala, co? Myslela sis, že jsem tvůj princ, kterej přijel na bílým koni, co?“ ptá se muž.
„Ani ne…“ odpovídá žena.
„My jsme na sebe prostě zbyli, chápeš?“ říká muž.
„Chápu,“ nejistě odpoví barmanka.
Muž ženu obejme a políbí ji na tvář. Ta šťastna tímto gestem, objetí i polibek opětuje. Těžko bychom hledali pod světlem blikajících automatů šťastnější pár.