Hrdinka je zoufalá, hrdinka pláče. Pak jde nočním městem a zapaluje si cigaretu. A najednou se v záběru podmalovaném náladovou hudbou ukáže, že: On není mrtvý / ona Je mrtvá / ty peníze Někdo ukradl / On přišel a požádal ji o ruku. Co všechno se ale odehraje mezi těmito záběry? To nikdo neví, snad to vědí střihačovy nůžky (dneska se spíš dá říct virtuální odpadkový koš).

Nejednou mě napadlo, jaké by bylo vlastnit funkci „střihu“ v reálném životě. Vystřihnout situace, kdy se nic důležitého neděje, kdy se čas vleče a člověk přešlapuje na místě, kde nic – tu nic. Trpělivost sice přináší růže, ale říkejte něco takového filmové hrdince! Copak nestačí jen náznak? Alfred Hitchcock říkal těmto mezičasům „skvrny nudy“. Vystřihněte ze svého života skvrny nudy a máte film, dodal.

Takže si beru virtuální nůžky a šmik: kdesi v propadlišti mizí momenty, kdy v autobuse tupě zírám na něčí zátylek přede mnou nebo kdy jen tak sedím, čumím do blba a škrábu se na nose. Nechávám jen krátké úseky a náznaky – i v akčním filmu se přeci člověk na chvilku zastaví nebo jde na záchod. A zároveň dumám, zda i tato chvíle strávená sezením u počítače a přemýšlením, co dál napsat, je skvrna nudy nebo je to naopak důležitý moment?

Na Facebooku vznikla mimo jiné skupina „Chci funkci Ctrl + Z i v reálném životě“. S kamarády jsme o tom jednou diskutovali a nad pivem se vršily nápady. Co kdyby každý vlastnil jen jednu takovou možnost v celém svém životě? Vyplýtval by tuto šanci jako malé dítě, nebo by si ji syslil na stáří? Že něco je „největší životní průser“ většinou poznáme až ex-post. A naopak. Nic není to, čím se zdá (ani sovy, jak by jistě podotkl David Lynch).

Kdyby tyto funkce existovaly, asi bychom se brzy ocitli v časové smyčce, tak jako ve filmu „Věčný svit neposkvrněné mysli“. To, co by jeden chtěl navždy uchovat, by druhý chtěl navždy vymazat. A drama se rozjíždí. A co kdyby se, nedej bože, i rodiče rozhodli, že svoji funkci „krok zpět“ uplatní na našem početí?

Svým způsobem by se naplnila vize, kterou Milan Kundera rozvíjí v románu Nesmrtelnost. O hrdince, která se rozhodne zmizet a nenechat za sebou žádnou stopu. A kdybych přece jen chtěla za sebou něco zanechat, musím napřed vymyslet, co napsat do kolonky s názvem „Uložit jako“, než bych sáhla po magickém tlačítku „Log out“. Než ten příhodný název vymyslím, budu jen tak sedět a apaticky zírat z okna. Toť skvrna nudy par excellence.