Předávám jako štafetu
dobré víno,
tvůj nažehlený límeček,
bělostný život
Neponechám si nic
Jen nadechnu a vydechnu
Nic mi není dost dobré


Ženo, tvá polovina chlebu
nasytila tě víc,
protože jsi chtěla méně
Ženo, mé tělo tálo v útrobách bytu,
abych si své místo našla i v cizím
Budeme se dělit o potravu
Nepřivlastním si nic


Zima 2004

Vidím krabice, které stvrzují zápas. Neumím se probít těmi košilemi a časopisy o motorkách. Kravaty škrtí ženskou něhu, která až dosud sálala ze společných peřin. Kdybych teď běžela, vytřesu ze sebe dítě, říkáš mi při cestě domů, když můžeme být na chvíli samy. Do mého pokoje prosvítá nové světlo, představuju si ty kruhy pod očima, které zdědí jeho syn. Chtěl bych to vykřičet do celého světa, zalyká se a já zacpávám si uši na další tři roky.


Spočinout
neznamená zůstat
Byl jsi jen studna s pitnou vodou,
než tě otrávilo svědomí
Chuť vína pálí na jazyku
Něčeho bude málo,
něčeho bude příliš, moc,
a s nemocí se nerozvedeš