ZPEVNĚNÉ PARKOVACÍ PLOCHY

Nemůžeme odbočit
a vyjeté koleje nás svádí
do zauzlených střev obchvatů,
po kterých kamiony s mraženými kuřaty
objíždějí město.

Ujíždíme z místa nehody
po rychlostní komunikaci —
najednou čelní srážka
v rozhovoru spolujezdců
o souloži s nějakou cizí ženou.
Zaslechnu v tom,
jak mi kdysi na dně vany
z odtoku pračky k nohám vyšplíchla
špína z prostěradel.

Nastartovaný motor hádky
zastaví u odpočívadla.
Vyprostíme se z bezpečnostních pásů,
kouří se u odpadkových košů
zvracejících ve všech evropských jazycích.
Ještě si ulevit,
najít cíl, o kterém mluvila navigace:
zpevněnou parkovací plochu
někde za bypassem centra.
A dál už každý vlastní cestou.


SELFIE

Při návštěvě památek
nás oddělily čínské hlasy turistů,
mezi nimiž jsme hledali kohokoliv,
kdo by nás vyfotil,
jak tam stojíme vysochaní
z růžového masa.

Snímek z toho vzdáleného města
na sebe už dávno přestal upozorňovat,
ale čínštinu slýchám pokaždé,
když se ti snažím dovolat,
a telefony unavené gigahertzy práce
dokola odříkávají básně,
které v továrně Foxconn
psal Sü Li-č’ pájkou do tištěných spojů —

jeho pád ze střechy zní jako zvuk závěrky
v rukách holek, co si fotí selfie,
aby nikdy nezapomněly,
že byly nakupovat
a pak
jely tramvají.