Portréty místních institucí, kteří fungují mimo institucionální rámec – v kulturním prostoru není „hlas“ přidělovaný automaticky. Jde o privilegium – o to, být slyšen, brán vážně, mít možnost formulovat vlastní pozici veřejně. V rámci institucí je to často kurátor, dramaturg nebo tiskový mluvčí, kdo mluví za umělce – nebo místo nich. Umělecký hlas tak prochází filtrem: jazykem výstavních textů, schválenou estetikou, grantovými kritérii.

Deprese, smrt, sebevražda. To jsou témata pro umění a umělce často příznačná. A nejen pro motivy jejich děl, ale i pro životy a osudy jich samotných. Seznam těch z nich, kteří svůj život skončili dobrovolně, je hodně dlouhý. Troufám si tvrdit, že v tomto smyslu je umění jedním z  nejrizikovějších povolání.

Jan Hruška. A to by mělo stačit. Ale to bychom museli být v Berlíně. Mladý umělec Hruška totiž obrostl svou tvorbou, konfrontující malbu s fotografií, galerijní prostory hlavně v německé metropoli.