Láska je tam, kde ji nejmíň čekáš. Třeba v metru, kde naproti tobě sedí bloncka, kterou jsi už jednou viděl na stejné trase, akorát opačným směrem. Tenkrát se vedle ní skvěl týpek, nesmělý sympaťák v kapuci, a nějak bylo poznat, že je to pár.

Ona se rozmile usmívala, rozplývala se. Teď jsem já v kapuci a ona na celé lavici sama a vypadá moc, moc smutně. Kruhy pod očima, jako by jí někdo umřel. Tipoval bych to na rozchod, na rozkrok nad propastí mezi minulostí a budoucností, kterou nedokázala uhlídat. Nedokázala uhlídat svůj rozkrok nebo jeho? Rok 2014 byl rokem rozchodů podobně jako 2008. Takové dvě vlny tsunami, a my teď plujeme na krách.

Mě smetla ta první, v roce osm. Prožil jsem to rozpolcení, bol lásky, bolásky a teď, teď už nechci nic. To neznamená, že bych nic necítil, naopak. Čím víc nechci, tím víc cítím. Vlastně chci, akorát to nedělám. Její blonďatý zjev prostupuje celou mou osobností, cítím ji až v morku kostí, ale nemůžu nic dělat. Muselo by to přijít spontánně, opatrně, muselo by to být prolito pouhou nepatrnou zmínkou, nejlépe sérií indicií, zázračných náhod a nepochopitelných pochopení nových skutečností, jako je její tělo a světlo, které jí čiší z tváře.

Prvotní propojení pohledem rozhostí prolnutí pozornosti, původní buňka zájmu se okamžitě, opakovaně množí, bublá, víří a vře ve hře paměti a snů, vzpomínek a představ reality, která je tak neskonale po(d)vědomá jako ona. Asi teď cítím nějaký její pach, o kterém vědomě nevím. Myslím, že se mi líbí, a přitom jen visím na nějakém vjemu jako Jerry na čedaru. Marné hormony se hromadí v němém příslibu štěstí. Noradrenalin, serotonin, dopamin a trošičku, jen tak pro esenci, ten hormon soucitu, který se u žen jmenuje oxytocin a u mužů nějak jinak.

Jsem obyčejný sviňák, který si chce udělat další Vánoce. Ale možná to zas takový hřích není. Vždyť ona se na mě taky dívá, jako by něco potřebovala, chtěla – bytostně, nevědomě, pudově, vždyť i ona je to chtivé zvíře jako každý z nás. I ona je jím v jednom těle s bohem, před kterým se stydí, i ona cítí nevědomý ostych a nedokáže se sama v sobě utkat sama se sebou. Stydí se teď přede mnou a já před ní a z toho studu nás vysvobozuje smutek. Stydíme se před sebou samými a zároveň před sebou navzájem, projektujeme do sebe navzájem své smutky a zbavujeme se jich v touze toho druhého utišit. Spojujeme se skrz své smutky, učíme se ty smutky milovat a stáváme se tak celými osobnostmi před sebou, před bohem.

Přicházím domů tak sám se vzpomínkou na její stesk. V nic nedoufám. Kdyby se to odehrálo znova, odehrálo by se to úplně stejně. Zase bych jen čuměl. To, jak se to odehrálo tady a teď, tedy tam a tehdy, byla jediná možná interpretace té události v tomto vesmíru. Tady a teď je se mnou, intenzivně ve mně doznívá a vím, že já v ní taky. Je to naše teplé, telepatické a trochu terapeutické tajemství, které sdílíme navzdory všemu tomu materialismu doby a zachováváme si ho díky tomu, že jsme odolali jeho vyřknutí. Nebo možná díky tomu, že jsme se ho vyřknout neodvážili. Hýčkejme v sobě tu zdravou dávku strachu, díky níž ještě pořád máme nějaká ta tajemství a dokážeme se radovat ze života, aniž bychom museli pořád všechno vyslovovat.

Láska
Smutně se dívám do (ze)mě. Většinou ho vytěsním, ten smutek, snažím se tvářit příjemně, snažím se tvářit se nějak, teď to ale nechávám plavat a začínám se třepat, tak dětsky a přirozeně, kopat nohama, tetelit se, protože vím, že komunikujeme, že ona taky něco cítí, podupávám si a říkám si, ať se to vznítí, zaříkávám to a tvářím se. Něco se vzpříčí v proudu pouhým pohledem a ty moje fyzické projevy bůhvíčeho, rozpačitost, nadrženost, už to nechci škatulkovat, už to dospělo moc daleko, nechci vůbec nic, protože vím, že nemůžu chtít a ty moje fyzické projevy jsou beztak cennější, než co bych dokázal spáchat nějakým snem, oslovením, nastolením. Bylo by to jen tvoření další karmy, není-liž pravda? Nechám se radši sám vyvolit bohem, vyslovit. Příliš dlouho jsem se o něco pořád snažil, pořád někam, pořád jsem utíkal. Když utíkám, tak utíkám těm druhým, těm, kteří by třeba ztratili slovo.

Hledím do (ze)mě a bezděčně v tom pohybu, o kterém opravdu upřímně nevíte, že ho děláte, se na ni podívám a zjistím, že ona se na mě taky dívá. Už to funguje, stačí projevit nezájem, neprojevit ten každodenní smutek a ono to funguje samo, přitažlivost vědomí. Vědomí se vždycky rádo rozptýlí od svého ega observací jiného ega a magickým tušením dalšího vědomí. Aktivuje se tak ten šestý smysl, ta duše, která je za tím vším, za hmotou, která právě není vším, je ničím ve srovnání s tím, co cítím, když vidím, že mě vidí ta bloncka. Radikálně se akceleruje to přirozené procitání do vyšších sfér, které je nevědomou náplní našich dní. Odblokovávají se různé systémy, vědomí dozrává do distinkce, vlak zrychluje, zase se zpomaluje, zastavuje, do naší pohádky přistupují lidé a tady to všechno začíná narážet na přirozené limity.

Smutek
„Funguje to!“ vykřiknu a v tom to ztratím. Fungovalo něco, co jsem vlastně nechtěl. Vykřikl jsem to v touze si to přivlastnit a v tom objetí se to rozplynulo. Vzniklo to nechtěně a zaniklo to taky nechtěně, ale chtěním. Podíval jsem se na ni a necítil soucit. Nemohl jsem jí být ničím. Každé moje slovo k ní by zákonitě lhalo. Mohl jsem se jen přinutit nebo čekat na zázrak, že ona sama mě osloví, ale ona byla zvadlá, i když bylo vidět, že by ráda zase rostla, že by pila a kvetla a že bude při nejbližší příležitosti zase zářit, že ten smutek procítí, vyčerpá ho, vypije kalich hořkosti do dna a bude zase hodná.

Brzy bude pryč, pletu na sebe bič, když ulpívám na té pomíjivosti. Stagnace je rozkoš. Co má člověk dělat v metru, když nemá co číst? Číst reklamy. Přímo nad ní stojí nápis: „Co může být větší záhadou než láska?“ A ona s tím tragickým výrazem, jde z ní strach, až šílenství, takové to, když vás něco vězní v sobě samém a vy začnete chřadnout, taková ta deprese. Zvenku ta labyrintová zamotanost vypadá směšně, absurdně, až dobrovolně, ale uvnitř ten člověk tápe mezi významy a nemá už energii zkoušet další dveře. („Vždycky jsem míval deprese, ale teď mě nic neobtěžovalo. Zpráva o mé smrti byla dokonalým vyléčením. Kéž bych se to jen dozvěděl dřív.“) Nemůžu od ní odpoutat myšlenky, vidím ji v zrcadle. Byla mi podobná, ale to si myslím vždycky. Když jsem na Lužinách vystupoval, mrkla po mě a já po ní.

„Ty už jdeš?“ „Jo, já tady vystupuju. Nejsem žádný úchyl, který tě bude sledovat a zvát na víno.“ Luka, Stodůlky, Zličín. Měl jsem zůstat sedět a vystoupit až s ní? Bylo by to úchylné, ale není úchylnější o ní teď psát? Nedokázal jsem to. Chtěl jsem to vůbec? Lásku právě nesmíš chtít, proto se tak málo stává. Je to vyvolení bohem. Když ho najednou nějakou blbostí zaujmeš a on na tebe ukáže prstem. Vtělí se do kundy a ty máš cíl. V lásce je pokora, nejde vynutit. Na holce, na bohu ani na sobě. You can’t hurry love, no, you just have to wait. Ale co když právě tohle byla ona? („Jestli je to osud, potkáš ji znova.“) Litovat něčeho je nejlepší způsob, jak se v tom uzamknout.

Když jsem tam seděl a díval se na ni, nejspíš jsem beztak něčeho litoval. A ona to měla pofoukat. Chtělo ji moje ego, vědomí si jí jen užívalo. Užívat si znamená žít v přítomnosti. Chtít znamená vlastnit znamená ulpívat znamená zneužívat. Ztrácet. Už se nechci řídit kázáním ega. Všechno je to moc zamotané, latentně zamilované a musí to vybřednout. Láska se nemůže řídit racionálními pohnutkami. Musí vyvstat okamžitě a nekompromisně jako ze-mě-třesení. Je tu, ale musí se zjevit. Ona je tu, jako jsi tu ty, ale musíš se vtělit. Jak? To ti nikdo neřekne. ∞