Téma únorového Artiklu přináší pohled na odcizení. To může v době sbírání facebookových přátel jako artefaktů oblíbenosti působit absurdně. Ale kolik z těchto přátel zná opravdu vás, a ne jen vaše příspěvky na zdi, mohli byste se na ně spolehnout za každé situace a skutečně jim důvěřujete? Ke spočítání takových by stačily ruce, možná pouze jedna. Počet lajků nemůže vytvořit skutečný pocit sounáležitosti a množství přátel na Facebooku nepřináší pocit sociální naplněnosti. Hloubku a pevnost lidského vztahu prověří nestandardní situace, která nutí překročit stereotyp. Sociální sítě jsou stále jen virtuální světy, které ten reálný nemůžou nahradit. Odcizujeme se z reálného života skrze aplikace, na kterých si vytváříme sociální skupiny a přátele. V kavárnách jsou druhé židle volné, protože u stolku sedí pouze jedna osoba. Sice s přítelem, ale na telefonu. Velké město odcizením pulsuje daleko více. Ve shonu a množství možností je těžké najít čas pro společné aktivity. Ty se pak mění z reálného setkávání pouze na chatování. Skrze pohledy do displejů se odcizujeme i od možnosti prožívat život v přítomném okamžiku. Nevnímáme okolí, které se kolem nás mění, uzavíráme se do vlastního světa a cítíme, že nám stále něco chybí. Co takhle odinstalovat Tinder a bezprostředně se zapovídat s neznámým člověkem přímo při čekání na tramvaj? Třeba na tu mazací. ∞