V žurnalistice je práce s informacemi a jejich interpretací zásadní. Právě tyto roviny propojuje výstava HIT BY NEWS, doprovázená obsáhlým katalogem. Vychází v příhodný čas.

Věta, kterou zná každý rodič. „Už tam budem?“ naléhavě zaznívá ze zadních sedadel aut, z kočárků i ze sedadel vlaků. V Muzeu umění a designu v Benešově se však tato otázka proměňuje v existenciální refrén celé jedné generace. Výstava Už tam budem? totiž nezkoumá jen cestu k cíli, ale především to, zda nějaký cíl vůbec existuje.

Dům umění města Brna připomene jednoho z nejvýraznějších českých experimentátorů druhé poloviny 20. století. Výstava Slova Dalibora Chatrného se zaměří na specifickou část tvorby umělce, na jeho práce se slovem.

Výstava Outside / Inside představuje výběrovou retrospektivu, která volně sleduje tvorbu Romana Franty od 90. let po současnost. Uvedena je v Galerii umění Karlovy Vary v přípravě kurátora Radka Wohlmutha.

Zapomenutá verze klíčového textu Vítězslava Nezvala (1900–1958) rozkrývá dramatický rozchod s avantgardou i vnitřní zápas básníka na prahu dějin.

Jak dnes zobrazit město, které už není jen urbanistickým celkem, ale zároveň psychickou krajinou, datovou infrastrukturou i prostorem permanentního napětí?

Barokní architektura protkává krajinu v českých zemích od velkolepých chrámů a zámků až k drobné architektuře často jakoby zapomenuté uprostřed polí.

Výstava Zimmer frei. Jemná mechanika malby v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem není jen dialogem dvou autorů – Bedřich Dlouhý a Martin Velíšek – ale také zkouškou toho, jak dnes umíme (a chceme) vstupovat do malby.

Občas mám pocit, že je výstava záminka pro představení prostoru a nikoli autora.

Co je krajina? Stabilní obraz viděné skutečnosti, romantická projekce, nebo spíše proměnlivé pole paměti, moci a kulturních významů?

Dům umění města Brna otevře 10. března v Domě pánů z Kunštátu kolektivní výstavu Terapie venkovem, která se zaměřuje na současné umělecké reflexe života mimo městská centra.

Alšova jihočeská galerie zahájila letošní výstavní sezonu na Hluboké dvěma expozicemi, které se potkávají v myšlenkovém dialogu – mezi minulostí a současností, materií a ideou, duchovní zkušeností i společenskou reflexí.

Současná výstava Taji Spasskové Matter of Absence v Galerii Františka Drtikola v Příbrami představuje koncentrovaný vhled do autorčina dlouhodobého zájmu o hranice viditelného, o momenty, které se vymykají jednoznačné reprezentaci.

Francouzský meziválečný plakát bývá oslavován jako vrchol reklamní tvorby — výstava v UPM v Praze však tento obraz jemně, ale důsledně rozrušuje. Kurátorka Lucie Vlčková a restaurátorka Martina Chadimová mluví o plakátu jako o médiu na pomezí umění a obchodu, o řemeslné dokonalosti i odvaze vystavovat sto let staré tisky bez skla. Rozhovor o mýtech „zlatého věku“, etice restaurování a o tom, co nám dnes říká reklama, která si ještě dovolovala být nespoutaná, barevná — a někdy i kýčovitá. O tom se lze přesvědčit na samotné výstavě a to ještě do 29. března.

Jakými způsoby se nám odhaluje ekologická realita? A proč bychom ji měli přestat chápat jako něco „vně“ nás, když se ve skutečnosti dotýká jak naši tělesnosti a smyslů, tak i představivosti samotné?

Ticho ateliéru, tíha Prahy a svět, který se rozpadá rychleji, než jej dokážeme pochopit. V rozhovoru se výrazný český umělec Daniel Pešta dotýká hranic tvorby v době přetlaku obrazů, informací a povrchního úspěchu. Mluví o provokaci jako nutnosti dialogu, o smrti jako přirozené součásti života i o zodpovědnosti umění ve veřejném prostoru. A klade otázku, zda má kultura v éře rychlé spotřeby ještě čas zrát — nebo už jen přežívá.

Výstava Hlavou a rukama. Škola uměleckých řemesel v Brně 1924–2024 nepůsobí jako klasická institucionální retrospektiva. Spíše než hotové artefakty předkládá proces: způsoby učení, přenosu zkušeností a formování uměleckého myšlení. Stoletá historie školy se zde nečte jako lineární vývoj stylů, ale jako síť pedagogických metod, postojů a opakujících se otázek.

Výstava Za Pultem v olomoucké Telegraph Gallery patří k projektům, které s lehkostí spojují vizuální přitažlivost s hlubší kulturní reflexí. Název odkazuje k ikonickému normalizačnímu seriálu Žena za pultem, jenž se stal jedním z nejtrvalejších obrazů ženské práce v socialistickém Československu. Nejde zde však o nostalgii ani ironickou citaci. Výstava využívá tento kulturní sediment jako výchozí bod pro kritické čtení role ženy, práce a její viditelnosti – tehdy i dnes.