S termínem senior, seniorka či důchodce se málokdo rád ztotožňuje, protože podobné pojmy mohou zbavovat individuality.

Nebývá zvykem, aby katalog k výstavě vyšel 400 let před jejím uskutečněním, ale v případě nového výstavního počinu Muzea umění Olomouc tomu tak s mírnou nadsázkou skutečně je.

Tato esej není ohlédnutím za kulturní událostí. Je snahou ukázat, že výstavy mají různé fáze zralosti a jejich působnost nemusí být omezena časem mezi vernisáží a deinstalací. Vyvíjejí se i po svém skončení. Výstava Pokoj berlínského umělce Jonase Habricha, která proběhla v bytové galerii Vítězná 15 (6.–13. 9. 2025), je jednou z těch, které nám ukazují naši každodenní existenci ve světě. V našich příbytcích, v jejich okolí. A pomáhají nám nalézat různorodé, zprvu neviditelné spojnice.

Do kolekce lötzovského skla v PASK přibylo v posledních letech více než 200 nových předmětů, které jsou postupně zpracovávány a připravovány pro stálou expozici.

Tvorba Daniela Pešty byla za posledních šest let představena na vizuálních projektech u příležitosti Biennale Arte v italských Benátkách jak v rámci kolektivních přehlídek, tak samostatné výstavy Something Is Wrong v industriálních prostorách galerie Tana Art Space v roce 2024. Soubor těchto prací bude v České republice prezentován poprvé.

Výstava Hra proměnila Oblastní muzeum v Chomutově v prostor smyslového zážitku, kde se návštěvníci stávají součástí přenesené deskové hry. Projekt propojuje vizuální umění, hudbu, vůně i interaktivitu. Otevírá cestu k sebepoznání a v neposlední řadě tématiku péče o duševní zdraví. Ředitelka muzea Markéta Prontekerová v rozhovoru přibližuje, jak se projekt rodil, co přináší a které momenty této hry jsou jí samotné nejbližší.

Dva fotografické cykly, jedno místo a odstup čtyř dekád. Výstava HOMO FABER v galerii G18 ve Zlíně přináší pohled na proměny společnosti, motorismu a vizuální kultury mezi lety 1985 a 2025.

Tvorba fotografky a vizuální umělkyně Lenky Glisníkové se v posledních letech intenzivně věnuje zkoumání dopadů moderních technologií na člověka, společnost a širší ekosystémy, současně ji zajímá, jak tyto technologické transformace proměňují naše vnímání reality.

Umění je velice komplexním vyjádřením lidské duše. V tomto myšlenkovém rámci je sestavena skupinová výstava Duše, která přináší estetický prožitek a reaguje na potřebu psychické nouze ve společnosti.

Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

V prostorách Zámecké jízdárny Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou se rozprostřela výstava, která není jen přehlídkou sochařských objektů, ale skutečným prožitkem křehkosti, pomíjivosti a kontemplace.

Výstava O času a vodě, připravená pro Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, propojuje téma vody a paměti skrze současnou tvorbu umělkyň a umělců mladší a střední generace. Monumentální i komornější prostorové instalace se propojují ve specifickém interiéru galerie, někdejší barokní jízdárny.

Galerie města Pardubic (GAMPA) na konci června představila výstavní projekt CECOSLOVACCHIA, jehož záměrem je „přenést“ budovu Českého a Slovenského výstavního pavilonu z historické části areálu Benátského bienále – Giardini, do České republiky, aby ho doslova přiblížila domácímu publiku.

Pokud budete v nejbližší době pobývat v New Yorku, nevynechejte setkání s Dinosaurem, nikoliv starobylým ještěrem, ale pětimetrovou sochou holuba ve visutém parku High Line. Svoji realizaci pro High Line Art prezentující umělecký program na výstavním piedestalu u křižovatky 30th Street a 10th Avenue, tak nazval kolumbijský umělec žijící v Paříži Iván Argote.

Migrace, paměť, osobní trauma, kulturní dědictví – všechna tahle témata v sobě nesou mnoho těžkosti. Výstava v ústeckém Domě umění ale ukazuje, že je možné o nich mluvit přístupně i lidsky – skrze obrazy, zvuky, gesta. A hlavně skrze konkrétní příběhy.

Právě otevřená výstava Vojtěcha Horálka vtahuje do prostředí letních koupališť. Ale bylo by zavádějící čekat konvenční pláže a krásná těla. Figurativnost zobrazených postav není doslovná – těla jsou často fragmentována, zploštělá, přetvářená. Je to způsob, jak ukázat, že tělo samo je kulturní fikce? Nejen o tom jsem si přímo s Vojtěchem povídala.

Propojení minulosti s přítomností, historického jádra Kutné Hory, sakrálních prostor i jejího okolí. To nabídne výstavní projekt Zastavení.

Kde je dnes místo dětí? V dětském pokoji? Na hřišti obehnaném plotem? Anebo ve výstavním sále, který se na chvíli vzdá důstojnosti a pustí dovnitř smích, zmatek, tělesnost a tvoření bez návodu?