S vypětím všech sil jsem se ubránil znuděnému zívnutí a pokynul poblíž vyčkávajícímu liliputovi. Když hbitě přispěchal, odložil jsem mu na hlavu poloprázdný goblet s retsinou. Lehkým zatleskáním jsem dal dvojici poblíž šermujících vojáků znamení, že zábavy s ocelí bylo pro dnešek dost. (Nemohl jsem se ubránit dojetí, když jsem je tak viděl u vchodu do jedné z těch úzkých, páchnoucích bočních uliček loudit z kolemjdoucích almužnu – jeden z nich mi svým výrazem připomíná mého milovaného Portorika, dejte mu kočičí bohové lehké spaní – tak jsem je najal, aby mne obveselovali při čekání na Múzu.) Sundal jsem nohy ze zad klečící otrokyně (bývala, neklame-li mne paměť, kuplířkou), posadil se v křesle vzpřímeně a dnes již poněkolikáté rozvinul epištolu, kterou mi při ranním rozjímání v tamaryškovém háji doručil spěšný kurýr Nejjasnější Osvícené Vládkyně Ostrova kumštýřů, Kassiopeiy II.

Hmm… hmmm… tak ta zplozenkyně mořského ďasa a jeskynního pavouka je velmi potěšena poslední dodávkou soch, jo? A že její nejdražší bratranec přicestovati se uvolil, ráda by ho uctila k jeho větší slávě zvlášť navrženým oslavným monumentem, což? A sama odcestovati v řiť kteréhosi z démonů pekelných by i se svým skromným požadavkem neráčila? Mám já snad po kdy, zrovna teď, když se mi konečně podařilo získat ke studiu nádherný exemplář jedné z těch kymerských krasavic – kůže tak černá, že je skoro modrá; všechny linie ve srovnání s lokálními dívkami nádherně čitelné – na rozmary jakýchsi degenerátů modré krve (ta ostatně teče, říznete-li do správného místa, z každého), kteří kdesi v oceánu z titulu můj-prapředek-měl-pod-sebou-větší-hromadu-mrtvol-než-tvůj dnes poroučí?

Za kvalitně odvedenou práci slibuje, pravda, polovinu mé váhy ve zlatě; to by snad mohl výzkum vlivu zeměpisné polohy na zakřivení pánve lehce posečkat… Bude zapotřebí pořídit mistru astrologovi tu čočku, o které neustále blouzní, kapacita řezbářské akademie také přestává dostačovat, nemluvě o stavu dlažby v Paláci satiriků… a státní fondy jsou prý cele vytíženy potřebami literární obce… Kymeřanka se zatím může učit jazyky.

Švihnul jsem svitkem do kouta sálu a šel se raději projít. Když kustod, doposud oblažující svou pozorností jednu z modelek, spatřil, že odcházím, přihrnul se ke mně a začal se dožadovat rozkazů stran čerstvě chycených lichvářů: „Kobka praská ve švech – ještě jeden křivopřísežník a bude zle…“

„Kolik už jich máme?“

„Sedmnáct, mistře, z toho za včerejšek tři.“

„No, jeden do sadu, jeden může jít dobývat mramor a posledního k mistru básníkovi, co bydlí vedle, může mu ostřit brky.“

„Velmi dobře, mistře. A ten penězoměnec, co ho tu máme od minulého týdne…?“

Cosi ve výrazu vládce domácnosti mi připomnělo, o koho jde. „Ach ano, probůh, z hadí jámy už ho vytáhněte.“

Procházeje kolem děvčat zdokonalujících se na zápraží ve figurální malbě, uzřel jsem v dáli za divadlem Frygidek stoupat k obloze sloup dýmu.

„Snad už se nám zase senátoři nehašteří s kněžstvem o morální čistotu?“ připomenul jsem si minulé klání v odříkání a pravdomluvnosti, jemuž dychtivě přihlížela snad celá polis. Pokud si vzpomínám, vyhrál tehdy jakýsi přivandrovalec z pobřeží, jemuž byla palma vítězství přiřknuta poté, co rozdal veškerý svůj majetek, provedl zevrubnou kontrolu hospodaření senátu za dvanáct let zpětně, vypálil do základů nejedno hnízdo neřesti a půstem tak zeslábl, že jej museli po náměstích a dům od domu nosit, aby mohl utěšovat malomyslné. Ukázalo se však, že o mravnost sice jde, ale klérus, ani služebníci lidu tentokrát účastni nejsou. Hlouček občanů, rozhořčených vzrůstající frivolností svých ratolestí, vzal prostě útokem Akademii pornografie – dým stoupal z hořícího archivu.

Uklidněn po chvíli velebností poklidných hájů zamířil jsem nazpět, nebylo mi však přáno procházku v mírumilovném duchu dokončit. Mezi záhony s fazolemi a přástevnou konopí rozestoupila se znenadání se strašlivým rachotem země a za příšerného řevu, smradu a halekání vyrazila z jejích útrob smečka zjevení ze strašlivého snu. Tvorové to byli podobní člověku, jejich údy byly však zahaleny do neforemných trubkovitých slupek, ponejvíce šedivé barvy. Jako podivné faly visely jim od krků podlouhlé cáry pestrobarevných hadříků, na hrudi byli zbarveni převážně bíle. Hrůzostrašný řev pramenil snad ze skutečnosti, že byli natěsnáni do jakýchsi zřejmě válečných vozů, jež se jako o své vlastní vůli závratnou rychlostí vyřítily z hlubin a obklopily mne, neschopného pohybu, ve výhrůžné formaci. Vzpomínám si jen, jak mi jeden, zřejmě vůdce, šermoval před očima jakousi listinou, pak už mne milosrdně obestřely mrákoty. Historie zotročení naší kdysi krásné civilizace těmito krvežíznivými bezbožníky je až příliš dobře známá, proto svým vzpomínkám na tomto místě dopřeji oddechu.