Pokud se chcete vydat na cesty a nemáte ani korunu, máte v zásadě dvě možnosti. Ti odvážní půjdou pěšky a ti ještě odvážnější pojedou stopem.

Trocha morbidních „urban legend“
Každý zná tu pěknou historku, která se stala nevlastní sestřenici neteře z druhého kolene. Jak ta dobrotivá dívenka jela z internátu domů a jelikož měla prázdné auto, vzala sympaticky vypadajícího stopaře s brašnou, který potřeboval do Prahy. Chvíli mlčeli a on ji pak požádal, jestli by si nemohl přesednout dozadu, protože se mu vpředu dělá špatně. Ona ochotně zastavila, on vystoupil, položil brašnu na zadní sedadlo a chystal se posadit. V tu chvíli milou sestřenici osvítil duch svatý, vytušila nebezpečí, dupla na plyn a odjela. Doma pak prohlédla brašnu a v ní našla škrtící strunu a rukavice.

Sama na stopu
Ale teď vážně. Jak moc je pro samotnou slečnu nebezpečné stopovat (nebo stopaře brát)? Z průzkumu mezi zhruba padesáti děvčaty plyne toto: deset jich stopuje rádo, nikdy neměly problém a nepřihodila se jim žádná veselá historka z cest. Deset se jich jednou, dvakrát odvážilo v krajní nouzi jet stopem a díkybohu se jim zrovna nic nestalo. Třicet by to nikdy neudělalo, protože se bojí.

Tím však nechci nijak zlehčovat varování našich maminek a babiček. Osobně jsem stopovala úplně sama jenom jednou, a i když nejsem zrovna z bojácných, klepala se mi kolena. I přes rychlostní pravidlo číslo 1 (dívka bez minisukně) jsem čekala na silnici kdesi v jižních Čechách přes hodinu. Nakonec mi zastavila škodovka z roku nula, ze které se na mě zubili dva kluci v maskáčích a v kšiltovkách, zorničky jako vinyly, hulákali že „jedou zrovna z kalby voe a kam že to chce slečinka hodit, kámo?“ Bylo asi deset ráno. Nasedla jsem s tím, že chci na Strakonickou směr Praha. „Tak jó a ty smotej brko, Pájo,“ a jeli jsme. Řidič měl evidentně trochu barevnější obzor, než bývá zvykem, jel asi dvacítkou a neustále se vytřeštěně díval do slunečného dne za oknem. Trochu mi připomněl známou scénu „vy jste se zase kochal, pane doktore“. Rychlost cesty byla skutečně šnečí, takže na Strakonickou jsme dojeli za více než dvě hodiny. Ale kluci byli milí, seznámili mě s historií místní techno scény, obdarovali mě slunečními brýlemi, startkami a všemi drobnými, co našli po kapsách…

Na Strakonické jsem stála slabých deset minut, načež zastavila sympatická dáma v policejním autě a než jsem stačila vzít nohy na ramena, pravila, že je zrovna mimo službu a že mě hodí do Prahy. Byla moc milá.

Tolik tedy moje české zážitky. Možná se nebezpečí přeceňuje, možná jsem měla kliku. Nejspíš bych slečnám nedoporučila cestovat za hranice samotným, zejména směrem na východ (muslimské země, doufám, netřeba zmiňovat).

Za hranicemi
Pro cestování v cizině je těžké vytyčit nějaké obecně platné pravidlo. Na Andělských ostrovech v Karibiku například téměř neexistuje veřejná doprava a autostop je naprosto běžným (a také jediným) způsobem, jak se bez vlastního auta někam dostat. Zkušenosti z Evropy mají pozitivní reference. Cesta Praha – Amsterdam, jedna osoba, jeden batoh, čas 48 hodin s přespáním v tiráku na parkovišti. Po Pyrenejích jsme stopovali bez nejmenších problémů tři dny a objevili jsme spoustu krásných míst, kam by nás autobus nikdy nedovezl. Jediný špatný zážitek byl z Barcelony, kde jsme strávili několik hodin na výpadovce směrem na Andorru, přespali na benzínce a druhý den šli poraženecky na autobus. Záleží na konkrétní zemi, mentalitě místních a hlavně na štěstí.

Zlatá pravidla autostopu
Jak na stopu vypadat? Obecně platí nebýt špinavý, zabahněný, bosý, nesmrdět hnojem, tvářit se normálně a pokud máte velký batoh, nastavit ho řidiči nejužším profilem. Schovávat další zavazadla nebo osoby do křoví je nefér. Ideální je vizáž trampa nebo studenta jedoucího na víkend domů. Historické kostýmy, uniformy, nebo převleky mohou být plus, záleží na konkrétních případech (kostým smrtky s kosou úspěch mít nebude).

Největší dilema bývá, kam si stoupnout. Platí, že čím je silnice širší, tím dojedete dále a čím je užší, tím spíše vás někdo vezme. Netřeba se tedy bát stopování v odlehlých místech na horách, sice projede jedno auto za hodinu, ale to auto vám s největší pravděpodobností zastaví. Na dálnici je ideální stoupnout si u nájezdu nebo u benzínky.