V posledních týdnech nelze zůstat v nečinnosti s ohledem na válku na Ukrajině. Temný závan aktuálních událostí se propisuje do našeho každodenního života, někdy jen jako úzkost na jeho pozadí. Domnívám se, že i kulturní dění se musí k tomuto tématu jistým způsobem vztahovat, a tak se tento článek opírá o konstanty, které od (válečného i vnitřního) konfliktu nelze oddělit: zlo a morálka.

Na konci nového Batmana se odhaluje zásadní postava příběhu – zabiják Riddler snažící se svými krutými vraždami zkorumpovaných politiků a úředníků zbavit města Gotham zla. Kdo stojí za postavou s černou maskou zahalující celý obličej a technicky modifikovaným hlasem nahánějícím strach? Jedná se o zakomplexovaného kluka, který prožil velkou část svého života v krutých podmínkách sirotčince. Na konci filmu se odkrývají jeho pohnutky a divákovi se předkládá zřetelně formulovaná kritika kapitalismu, který jedny zvýhodňuje, druhé posílá ke dnu, podle toho, do jaké rodiny se narodíte a jakými dispozicemi jste obdařeni. Bruce Wayne aka Batman je tímto prominentním dítětem z paláce, ale protože divák stojí na jeho straně, vyznívá kritika nespravedlivého systému dneška do prázdna. Nebo má, pronesena ústy padoucha, subverzivní povahu – zapadá do černobílého znázornění postav – Batman je hodný, Riddler rovná se zlý. Divákovi se příliš nenabízí možnost hluboké lítosti a soucitu se sériovým vrahem. Nemohla jsem si však nevšimnout prototypu antihrdiny jako někoho, kdo trpí mindráky, z jejichž kumulace uvnitř něj zlo pramení. Komplexně byl tento vývoj lidské bytosti v nástroj zla ztvárněn například v populárním snímku Joker, přičemž se v popkultuře objevuje pravidelně.



Prošetřování zla
Zcela jinou teorii zla přináší Hannah Arend­tová. Její proslulá kniha Eichmann v Jeruzalémě popisuje banalitu zla, normálnost nacistického zločince Adolfa Eichmanna. Na základě pojetí Arendtové člověk nepáchá zlo vědomě, nerozhoduje se proto, že mu daný akt způsobuje potěšení, protože je dílem zla. Eichmann jednoduše plnil rozkazy, nevnímal na své činnosti nic špatného, vlastnoručně nikomu neublížil, „jen“ zařizoval deportaci Židů do vyhlazovacích táborů. Takto pojaté zlo je spíše outsiderem diskurzivní linie, která se line naší kulturou. Ilustrujme si ji na Hugově klasice, ve které promlouvá Jean Valjean: „Není ani plevele, ani špatných lidí. Jsou jenom špatní pěstitelé.“ Jokerem tedy tento směr smýšlení o zlu rozhodně nezačíná a novým Batmanem nekončí; zlo plodí zlo, nutné je odpuštění spojené s láskou. A odpuštění nám usnadní lítost vyvstalá z vědomí zla spáchaného na padouchovi. Na to, zda je toto rozšířené chápání zla pravdivé, nebo jde o pouhý alibismus, filozofie naštěstí nemá (už ze zvyku) ambice zodpovědět. Samozřejmě máme k dispozici plejádu psychologických zkoumání případů páchání zla. Velmi kontroverzní výzkum provedl Philip Zimbardo – slavný Standfordský vězeňský experiment ukázal, že k projevení zla stačí člověku přivlastnění si určité role. Lidé, kteří získali roli vězeňských dozorců, se postupně začali chovat k účastníkům v roli vězňů nehumánně. To souvisí i s depersonalizací obětí, anonymitou násilníků a získáním kompetencí, které násilné chování opodstatňují. A také to poukazuje na skutečnost, že každý z nás má tendence jak k dobru, tak ke zlu.

Kdyby nebyl žádný voják, nebyla by válka
V době, kdy se kremelská agrese nazývá zlem a tímto přídomkem je nezřídka korunován sám její představitel Vladimir Putin, se otázka dvou maxim – dobra a zla – intenzivně dostává do popředí. A samozřejmě také: Jak se zlem naložit? Můj kolega křesťan zdůraznil, že zabití je přípustné jen v případě, kdy člověk systematicky ničí společnost, vyvražďuje lidi. Jednou jsem se bavila se studentem mezinárodního práva. Měli ve škole myšlenkový experiment: Byl zadržen terorista, který zná informace o chystaném útoku, které ani pod nátlakem nechce vyzradit. Volíte mezi dvěma možnostmi: 1. Mučit ho, ovšem bez cizí pomoci, a dost možná zachránit případné budoucí oběti. 2. Nemučit ho a vydat se tak na cestu k pravděpodobnému scénáři, že zemře dost možná několik, ne-li mnoho, lidí. Co je etičtější? Filozofie nabízí několik řešení. Utilitarismus by volil první variantu. Rozhodující je míra utrpení, v tomto případě počet obětí. Potápí se člun plný lidí v důsledku přetížení, utilitarista vyhodí jednoho člověka přes palubu v rámci záchrany většiny. A co bojovat ve válce? Jedná se o pole samo o sobě, kde platí jiná pravidla morálky? Kdyby nebyl žádný voják, nebyla by válka. Můžeme začít každý sám od sebe a odmítnout militarismus? Hezká teorie, bláhově představitelná praxe. S individuální odpovědností, byť to zabolí, nepochodíme. A to ať už se jedná o klimatickou krizi, etický konzumerismus, nebo pacifismus. Vojáci-obránci jsou tak moc důležití a jejich konání, jako například zabíjení nebo způsobování bolesti, je opodstatnitelné, protože chrání slabší, pokud tak nazveme civilisty, kteří bojovat z různých důvodů nedokážou.

Morální, ale ne etický
Rozdíl mezi morálkou a etikou vysvětluje Jan Sokol ve své knize Etika, život a instituce. Morálka je, dá se říct, soubor pravidel daných společností, na nichž panuje shoda a závazek k jejich dodržování je formulován i zákonem. Naopak etika je jakási nadstavba. Sokol vychází z Aristotelova rozlišení dobrého a lepšího. Etika je spojena spíše s ideálem a jedná se o individuální záležitost. Morálkou jsme povinni, k dosahování etického ideálu zavázáni nejsme. Myslím, že s rusko-ukrajinskou krizí jsme začali čelit etickým otázkám i my, Evropané, kterých se konflikt přímo netýká. Začalo se řešit, jak k situaci přistoupit na vládní úrovni, ale také na individuální. Jak významné sankce uvalit, zda zasáhnout vojensky a jakou za to zaplatíme cenu. Diskutovalo se o tom, kolik z našeho blaha si dokážeme či bychom si měli odepřít pro potvrzení hodnot, kterými západ oplývá. Kolik toho obětovat, aby to bylo únosné? Na osobní rovině vyvstávají otázky, jak se zachovat, čím přispět potřebným na úkor svého pohodlí. Některé občany tyto otázky naopak zcela minuly, bez ztráty morálky neprotnuli její nadstavbu – etiku. Mnozí říkají, že intervence je nepřípustná, hrozila by třetí světová, neumožnují nám to smlouvy, které sám Putin porušil, když začal bombardovat suverénní stát. Jiní se domnívají, že sankce proti Rusku a dodávky zbraní na Ukrajinu nestačí, proti agresi je nutné vystoupit podobně krutou silou, sankce Putinovu zlovůli nezastaví. Budeme etickými pragmatiky? Necháme padnout Ukrajinu a vyhneme se tak riziku celosvětového konfliktu? Vyhodíme člověka ze člunu? Umučíme lidskou bytost těmi nejzrůdnějšími nástroji, abychom zachránili jiné? Nebo budeme etičtí blázni, kteří budou bojovat za své hodnoty bez ohledu na brutalitu následků?

Etika ovšem není věc společnosti, ale spíše výjimek
Evropanům, kteří nejsou v bezprostředním ohroženi, se otevírá šance na etické chování. Chce Evropa dosahovat ideálu na poli etiky? Nebo zůstane v pohodlí svých morálních pravidel a vystačí si s tím? Pokud má zůstat ideál ideálem, musí na něm být něco výjimečného, nemůže být zastáván a konán většinou. Jedinec, jenž ho realizuje, převyšuje svým chováním průměr. Jeho akt se vyznačuje mimořádností. Dlouho jsem žila v domnění, že etické je morální, a bláhově po havlovsku věřila v osobní zodpovědnost jedince, v člověka jako etickou bytost. Etika ovšem není věc společnosti, ale spíše výjimek. A tak se můžeme ptát: „Za jaké hodnoty stojí za to položit život?“ A odpověď většiny může být „za žádné“, a to nejen slovní, ale i doslovná, němá, ignorantská a pasivní. Doprovázena lehkým začervenáním se studem, v případě, že jsme do komůrky etiky vložili na chvíli malíček. A bude to tak v pořádku.