Za oknem šumí vítr. Den před černou nedělí. Je chladno a už se setmělo. Potichu hraje přijímač, zpívá Billie Holiday, na stole hoří svíce. Čas postní, předurčený k rozjímání. A přeci pod oknem nesměle kvetou narcisky a bledule, sněženky i zlatice, čemeřice. Straky srandovně poskakují po střechách. Kosi a drozdi zpívají, šoupálci šplhají po kůře stromů a probouzejí je k životu.

Je třetí den po novu a na rádiu Vltava přednedávnem skončila hra Cyrano de Bergerac v překladu Vrchlického, skvělá hra o lásce, cti, nenaplněné touze a nadání, které nám otevírá netušené cesty v projevu citu, o naší zaslepenosti.

Člověk má tendenci zapomínat. Příběhy a učení našich předků nám poslední dobou unikají, a přeci se samy občas vynořují na povrch. Příliv a odliv. Koloběh přírody a našich životů se prolíná, jsme její součásti. Pokládáme se do vln moře pohánění větrem bytí. Den plyne za dnem a každou chvíli se něco mění. Poupě se nalévá a chystá se ke květu, pak se oddělí první ještě zmačkaný okvětní plátek.

Jak je jaro půvabné. Teď, v době hájemství, se naskýtá příležitost k pozorování a rozpomínání, odkud pocházíme. Vzpomínám si na pana profesora Huňáčka, který přednášel na rusistice na Karlově univerzitě. Pan profesor říkával, že lidé se zrodili z oceánu, a že proto nám doteď koluje v žilách slaná krev. Je to krásná alegorie.

Jsme všichni z masa a kostí a proudí námi míza. V prach se obrátíme a pak z naších ostatků vyroste nový život. Jak píše Marina Cvetajeva, „Sladší hřbitovních jahod na světě žádného ovoce není.“ Dokud žijeme, můžeme vnímat tu krásu kolem, je to náš čas. Chodíme po zemi a dýcháme vzduch, posloucháme živé struny, které se chvějí ve vánku.

Asi jsme trochu zabloudili ve své snaze dosáhnout úspěchu. Naskýtá se otázka, úspěchu v čem. V uznání? V majetku? Jenže to se točíme pořád kolem sebe, koušeme se za ocas.

Od konce války uběhlo pouhých 73 let. Máme štěstí, že žijeme v mírné Evropě. Naši předci se snažili pro nás zachovat to nejcennější a žili před sebou a vůči přírodě v úctě a svůj život milovali a milují.

Starý dub srazil blesk, on přesto vydal nové větve, staré rány se hojí, touha po novém a novém nádechu vítězí. I takto povalený je krásný a skýtá přístřeší lesní drobotině. Všechno chce žít a radovat se ze světa. Každý živý tvor. Možná je na čase se odpoutat od účelu, protože ten stejně nejsme schopni uchopit. Svádí nás to z cesty, odvádí od pochopení zákonitostí, které jsou dané.

Příroda nám ukazuje, kudy se dát. Promlouvá k nám, je to hlas v naších útrobách. S ní není třeba bojovat, ani se za ni snažit rozhodovat, ale nechat se jí vést nechat ji pracovat. Vrátit se ke kořenům, prohmatat své úponky a pak se protáhnout do konečků prstů. ∞


text: Elizabeta Stoinová