Vděčíme jí za všechno. Však jsme její neoddělitelnou součástí. Často se tváříme a konáme, že jsme všemohoucí bytosti, že můžeme opanovat, co se nám zlíbí. Je to ale právě naopak. Je to ona, kdo o nás rozhoduje. Ne my o ní. Jsme jí vydáváni každý den na pospas. Stačí aby silněji zafoukal vítr a naše skvělá elektrická síť zkolabuje. O kom mluvím? O Přírodě!

Umíme předpovídat počasí, ale samotné přírodě i přes nesmírnou snahu, kterou jako lidstvo vynakládáme k jejímu zkoumání, pořádně nerozumíme. Jsme například schopni díky celosvětovému systému seismografů říct, zda se po otřesech na pobřeží valí vlna tsunami. A to je vše. Přístroje nás upozorní, že za pár hodin přijde zkáza, ale nejsme schopni tomu při sebevětší snaze zabránit. Jak ovládnout živelnou sílu přírody? Intenzivně pracujeme na porobení planety, snažíme se využít všechny dostupné zdroje a přeměnit je na energii, která by živila naši stále rostoucí civilizaci. Jistěže nám ekonomický pragmatismus poskytuje jistou formu bohatství – totiž prostředky k rádoby šťastnému životu vyplněnému často nesmyslnou a nenaplňující prací. Ale pravé bohatství je přeci jenom jinde. A měli bychom si uvědomovat kde. Protože jinak se velmi jednoduše může stát, že o možnost trávit čas mimo městskou zástavbu přijdeme.

Do přírody se moderní člověk uchyluje čím dál častěji. Vědomě unikáme ze spárů rychlého času, umělého osvětlení a nedostatku zeleně. Jezdíme za přírodou na víkendy, protože sami žijeme v jiné realitě – obýváme městskou džungli. Spisovatel Aldous Huxley ve své dystopické novele Konec civilizace (1932) předestřel, že v blízké budoucnosti budou pozůstatky přirozeného prostředí oploceny a chráněny před nájezdy lidí. Pravěcí lidé stavěli ploty a zdi kolem svých obydlí, aby zastavily nájezdy přírody. Paradoxní. Proč ale unikat z měst, jež zdánlivě poskytují vše k naplněnému a spokojenému životu? Mnohem spíše než unikání před sídlišti je to unikání před realitou. Před realitou kterou máme s životem ve městě spojenou.

Filozof Georg Simmel soudil, že každá lidská bytost si přeje především útěchu. Člověk se chce vyrovnat se svojí existencí, se svým bytím. A to se mu často jeví jako bezvýchodné. S potem ve tváři studujeme, pracujeme, žijeme. A často nám ani úpěnlivá snaha nepomáhá ke spokojenějším dnům. Spíš naopak. Proto vyhledáváme to, co nám chybí. Je to na jedné straně přesahující kultura. Vytržení z času při setkání s pravým uměleckým dílem. Zážitek. Na druhé straně je to přímý kontakt s přírodou. S něčím, z čeho jsme vznikli a co nám říká stále méně. Vraťme se k věcem samým, vyzývá zakladatel fenomenologie Edmund Husserl. Vraťme se tedy sami k sobě, vraťme se tam, odkud jsme přišli.

Odjel jsem na víkend domů. Do jižního cípu Hradce Králové. Nechám telefon odpočívat za dveřmi domu. Vezmu si jenom klíče. Po pár minutách kráčím po krajině rybníků a tolika stromů, že pro ně samotné nevidím, že už jsem v nejmilovanějším lese. Usedám na suchou větev na okraji sluncem ozářeného palouku. Ve stínu ještě leží sníh, pokrývá každý palec loňského jehličí. Probouzí se jaro. A já jsem divák. Ze země vystupuje vůně lesa, čerstvý vzduch mi proudí do plic. Sojky varují hlučným rykem před mou přítomností. Zpěvní ptáci skládají novou symfonii jara. Moje mysl konečně odpočívá. Z korun stromů kape tající sníh. Svět se leskne tou krásou. Moje srdce pracuje jak má. Přesto cítím na hrudi něco nepojmenovatelného, něco, co vychyluje mé vnímání. Cítím klid, cítím vůni, cítím souznění. Cítím to, co nikdo jiný. Protože tu jsem sám. Vítr si pohrává s ještě neopadanými listy mladých buků a zrcadlí na nich přítomný okamžik: kapky rosy, malý svět uzavřený sám do sebe. Nastává duševní meditace, hluboký nádech uprostřed zimního času. Usedám na zem, sám a zase sám, protože jedině tak lze být úplně a naprosto sám sebou. Uprostřed lesa či luk a hájů, uprostřed čaromocné přírody, usedám do mechu, šišek a jehličí a mému srdci se nic nepříčí. Cítím útěchu. A děkuji Přírodě. ∞


text: Vít Ondrák