Na sv. Valentýna se nám narodila dvě kůzlata, jaký krásný dar od přírody, pomyslela jsem si. Taky teplé sluneční paprsky, zurčivá voda potůčku, šum listnatých stromů, vůně květů jabloní a třešní. Naše pramáti se s námi dělí o každé své potěšení. Jak my jí oplácíme její štědrost?

Brát něco jako samozřejmost. Sama se s tím potýkám. Chci, abych měla doma vždy uklizeno. Aby přítel nepohazoval po zemi či jinde své použité ponožky. Abych si mohla každý den užít aspoň chvíli ticha. A aby venku tolik nefoukalo a já se mohla jít projít do lesa. Chci toho snad moc?

Každý máme jiné starosti. Jeden si stěžuje na hlučné sousedy, druhému nedopatřením vyhořel byt, třetí nemá rád rozinky ve vánočce a čtvrtý prostě jen neví, co se sebou. Někdo se rozhodne žít v maringotce a někdo si půjčuje peníze, aby si nechal postavit vilu obehnanou hodně vysokým plotem. Každý svého štěstí strůjcem. Ale co naše matička země? To díky ní žijeme na této planetě, máme co jíst, pít, můžeme dýchat. V létě si užívat chůzi naboso v měkké trávě, na podzim se válet ve spadaném listí, v zimě bruslit na ledě nebo sáňkovat a na jaře obdivovat probouzející se květiny.

Za tyto dary my kácíme stromy, betonujeme zelené louky, pro vodu vytváříme umělé nádrže a odhazujeme odpadky, kdekoliv se nám zamane. Snažíme se ovládnout svět, aniž bychom si uvědomovali jak maličtí a bezvýznamní jsme tvorové v porovnání s celým vesmírem, který nás obklopuje. Jsme jen malá tečka, přesto nám byl dán život.

Na počátku byl „ráj“. Představuji si tu nejkrásnější zahradu plnou krásnobarevných voňavých květin, na nichž usedají motýli všemožných tvarů a rostliny plodí to nejšťavnatější ovoce. Žena však zhřešila a tím to možná všechno začalo. Postupný zánik či spíše systematické ničení naší země.

Rub a líc, světlo a tma, jin a jang, dobro a zlo, začátek a konec
Každým dnem se vyrobí nadměrné množství produktů, z nichž se dříve či později stane odpad, který mnohdy nelze recyklovat. V lepším případě putuje na skládku, v tom horším přímo do oceánu.

Napadá vás nějaká spojitost mezi tím, jak Česko poslední roky sužuje sucho a tím, že každý druhý rodinný dům má na zahradě bazén, někdo i zavlažovací systém a téměř každá rodina splachovací záchod. Většina lidí před čištěním zubů otočí kohoutkem s vodou a během krouživých pohybů v ústech si užívá proudění vody. Snad se to děje nevědomky, ale zbytečné odtékání vody je tak rozšířený jev, že ho většina lidí považuje za samozřejmost.

Svět a možná i celý vesmír je plný paradoxů. Naše země, naše tělo i každá buňka našeho těla se z většinového podílu skládá z vody. Dokonce i taková jahoda je z 90% „jen“ voda. Voda je pro nás nesmírně důležitá. Myslím, že každého zvuk moře, řeky nebo i menšího potoka uklidňuje. Přesto vodou plýtváme, kde jen můžeme a znečišťujeme vodní toky, abychom je následně pročišťovali a vpouštěli zpět do oběhu. Pramenitou vodu uzavíráme do pet lahví, dešti se vyhýbáme a raději si zaplaveme v perfektně čistém bazénu, než abychom si užili spolu s koupáním také trochu bahenní lázně.

Co tedy přírodě vracíme my? Dříve byli lidé s přírodou více spjati a žili s ní v harmonii. Dnes se od ní vzdalujeme, ale ona na nás volá a upozorňuje na sebe. Myslím, že nám dokonce vyhrožuje a to v podobě přírodních katastrof.

Nikdy není pozdě a vše se dá změnit. Jen musíme věřit a začít u sebe. Zaposlouchat se do poryvů větru, více pozorovat noční oblohu a zasadit semínko naděje v zelenější svět. Mnozí z nás už to udělali, někteří odešli z měst žít na venkov a jsou ochotni obětovat své návyky, jiní se vzdali svého majetku, aby pocítili radost z cestování. Každý může přispět dle svého uvážení, tak jak to cítí. Jsme jedinečné bytosti, tak si toho začněme více vážit. ∞


text: Jasmína Finkeová