Vděčíme jí za všechno. Však jsme její neoddělitelnou součástí. Často se tváříme a konáme, že jsme všemohoucí bytosti, že můžeme opanovat, co se nám zlíbí. Je to ale právě naopak. Je to ona, kdo o nás rozhoduje. Ne my o ní. Jsme jí vydáváni každý den na pospas. Stačí aby silněji zafoukal vítr a naše skvělá elektrická síť zkolabuje. O kom mluvím? O Přírodě!

Na sv. Valentýna se nám narodila dvě kůzlata, jaký krásný dar od přírody, pomyslela jsem si. Taky teplé sluneční paprsky, zurčivá voda potůčku, šum listnatých stromů, vůně květů jabloní a třešní. Naše pramáti se s námi dělí o každé své potěšení. Jak my jí oplácíme její štědrost?

Snažíš se žít ekologicky. Udržitelně. Splnit si to svoje, žít a nechat žít. Nákup dáváš do plátěnky a pod dřezem máš koš na plasty. Možná už jsi trochu dál, tak jedeš do práce tramvají. Či na kole? A za oknem ti rostou rajčata. Nebo máš snad celý záhon?

Za oknem šumí vítr. Den před černou nedělí. Je chladno a už se setmělo. Potichu hraje přijímač, zpívá Billie Holiday, na stole hoří svíce. Čas postní, předurčený k rozjímání. A přeci pod oknem nesměle kvetou narcisky a bledule, sněženky i zlatice, čemeřice. Straky srandovně poskakují po střechách. Kosi a drozdi zpívají, šoupálci šplhají po kůře stromů a probouzejí je k životu.

Nějak nejsme schopni pochopit, že planeta je nemocná. Má horečku a my jedeme dál. Jaro v únoru je paráda, vyschlé řeky a stovky tun uhynulých ryb v červenci už tolik ne.

Klimatická hnutí obsazují veřejná prostranství velkých měst za účelem donutit světové vlády k dodržování Pařížské klimatické dohody. Podle vědců se rychle blížíme k hranici, kdy způsobené škody budou nenavratitelné. Nicméně to se nikdy nestane. Éra lidstva končí.

Přírodě věnujeme vydání dubnového Artiklu.