Nějak nejsme schopni pochopit, že planeta je nemocná. Má horečku a my jedeme dál. Jaro v únoru je paráda, vyschlé řeky a stovky tun uhynulých ryb v červenci už tolik ne.

Na vině jsou skleníkové plyny, hlavně oxid uhličitý a metan. Hromadí se v atmosféře a zabraňují slunečním paprskům, aby se odrážely zpátky do vesmíru. Metan prdí krávy, které chováme na maso. Uvolňuje se z permafrostu, který taje, protože uhelné elektrárny, auta a letadla, kterými cestujeme po všech čertech, čadí jak „o dušu“. Vzniká skleník. Uhelné velmoci, jako sousední Polsko, se svých elektráren nechtějí vzdát ani tváří v tvář globálnímu alarmu. Přechod na atomovou energii samozřejmě není košer, ale potřebujeme hlavně přestat dýmat.

Environmentalistika, tedy planetární lékařství, zatím zdaleka není tak uznávaným oborem jako lidská doktořina. Spíš pohrdaným. Současná civilizace nám dopřává pocit nesmrtelnosti. Aktivistům, kterým planeta leží na srdci, říkáme ekoteroristé. Někdejší český prezident Václav Klaus napsal knihu Modrá, nikoli zelená planeta. Zajímalo by mě, jestli už změnil názor. Užíváme antibiotika, kdykoli nás napadne nějaký parazit. Nevšimli jsme si, že se zatím parazity sami stáváme.

Přírodě na nás antibiotika ještě nikdo nenaordinoval, ordinujeme my. Bohorovně redukujeme stavy zvířecích druhů, aby byla rovnováha, ale občas nám ujede ruka a nějaký druh vyhubíme. Stoupání teplot, jak jsme ho svědky, může brzy způsobit akceleraci této genocidy. Ta by nám konečně dala na vědomí, že nejsme víc než ostatní. Pokud půjdou včely, půjdeme i my. Včely jsou pro nás důležité stejně jako Měsíc, který stabilizuje zemskou osu a drží podnebná pásma v jedné lajně. Všechno, včetně včel, je jedna velká, nádherná náhoda. Lidský sebedestruktivní rozum z ní možná udělá jeden šíleně temný osud.

Bohyně Kálí
Hinduisté tvrdí, že se nacházíme na počátku posledního vývojového stadia vesmíru. Říkají mu Kali Yuga podle nechvalně známé bohyně smrti Kálí. Toto nerůžové období má trvat ještě pár set tisíc let, během kterých přestane být co jíst a lidi se začnou požívat navzájem. Kanibalismus zmizí z blacklistu dobrého vychování a stane se normou. Malování čerta na zeď nikdy nic dobrého nepřineslo. Minimálně bychom se mohli jejich scénář pokusit oddálit aspoň pro naše děti.

Ano, k přírodě bychom se měli chovat jako k vlastním ratolestem, protože ony na této planetě budou muset žít. Bude se kolonizovat Měsíc a Mars, ale stejně nebude nad tu naši prohulenou atmosféru. Na lidské chování metafory moc nefungují, chováme se spíš nevědomě. Hasíme dílčí požáry. Zakazujeme brčka. Vyspělé země se probouzejí k akci, ale co asijští tygři, nenažraná panda nebo Polsko? Kdo, když ne my? Úplně všichni. Každý si to musí říct, ale každý si to neřekne, protože nás trápí spousta dalších problémů.

Jsme zvyklí u žádného problému dlouho nesetrvávat, protože víme, že žádný není ten hlavní. Je to vždycky mozaika. Na konci dne chceme úplně vypnout, myslet jen na sebe a na svou drahou polovičku. Dát si skleničku. Po sexíčku vyžrat ledničku. Nechce se nám z toho ráje střízlivět, a tak ignorujeme nájezdnické hordy. Ignorujeme děti dusící se chlórem v rozvalinách měst. Ignorujeme požáry v Kalifornii, sesuvy půdy v Bolívii, povodně zase v Kalifornii hned po těch požárech. Ignorujeme vlastní sucho. Jediné, co nás dokáže spojit, je seriál Most!.

Zkouším se prokopat ven
Vnímáme to všichni, ať vědomě nebo nevědomě. Rostoucí stres svádíme na sociální sítě, na vlastní dítě, jen ne sami na sebe a svou Zem. Bude zapotřebí kolektivní změny v pojetí života. Od šedesátých let někteří spatřují naději v psychedelikách. Propagátor halucinogenní ropuchy šaman Octavio tvrdí, že kdyby si každý líznul, tak s konzumem sekneme. Droga ale člověku dodává pocit, že už je hotovo a dává ho zadarmo. K všeobjímajícímu propojení se všemi životními formami a nakonec i s vesmírným vědomím se musíme prokopat sami. Cesta je dlážděná relativistickými činy a tvrdou prací, žádným hurátripem.

Co probudí ten nevyzpytatelný, neuchopitelný, divoký, na nesčetně mnoho subkultur a kmenů rozdělený dav – zemskou populaci? Mediální osvěta nebo až globální katastrofa, kterou pocítíme všichni na vlastní kůži? Alkoholika taky k abstinenci přiměje většinou až cirhóza jater. Zatím cítíme slabé lechtání a jen se užasle smějeme. Čekáme, že přijde ekomesiáš, který to nějak vymyslí a všechny spojí. Syn Boha nebo dcera Země. Někdo, kdo promluví tak, že to nebudeme vnímat jen jako další díl nudné telenovely Z ráje do háje.

Malý návod
Prvním bezvýznamným krůčkem bude spojit se se svou podstatou. V podstatě nic neřešit a jen se vnímat. Potom se musíme spojit s druhými, s duhovými úmysly. Ujasnit si svou řeč a najít společnou. Uvědomit si, že násilí není cesta. To nejsubtilnější násilí konáme sami na sobě a na svých dětech. Soukáme je do stísňujících rolí. Poslouchejme signály svého těla, které je modelem Země. Dostaneme klíč k planetárnímu levelu, pak i vesmírnému. Možná namítnete, že vesmír je v nás. Jasně, ale zároveň je k němu nesmírně daleko. Vy jste vy, ale zároveň k vám vede hrozně dlouhá cesta. Nevíme, co dělat. Víme, že nic nevíme, a tak děláme pičoviny.

Vesmírnou synchronicitu a gravitační cirkulaci v naší nicotě ztělesňuje láska. Naší nicotou myslím mysl. To je nic, které je vším, a tak ji kultivujeme. Mysl je naše kultura. Nikdo ale neví, jak ji vyvážit s přirozeností-pudovostí. V pozadí dost možná stojí strach ze smrti. Chceme na ni vyzrát. Jsme zvyklí vyzrávat, ne se smiřovat. To je to násilí. Jsme žraloci vědomí. Musíme se smířit s chybami, se svou historií. To obnáší i smiřovat se s každou další chybou. Nesmíme se ale smířit se smířením. Přijetí, nikoli odmítání. Obětování, nikoli vymezování. Občas to promíchat. Babylon je v plamenech. Mesiáš je na cestě. Mesiáš je váš. ∞