Estetika je výraz, který si lze spojit s kosmetickým salónem nebo s akademickou půdou. Pokud necháme stranou prsní implantáty a vyleštěné six-packy, dostává se nám pod ruku Rubensovo Umučení svatého Tomáše nebo Mozartův Don Giovanni.

Za estetickými zážitky na koncert nebo do galerie! V době koronavirové se to ale nezdá jako příliš dobrá zpráva. Protože však tento text není zamýšlen jako cynické rýpnutí do ran všech milovníků kultury, nýbrž jako návrh, jak lze dosáhnout estetického prožitku bez opuštění vlastního bydla, distancujme se od uměleckých institucí v dnešní době „jak kdy“ přístupných. Naštěstí si můžeme na svém laptopu pustit poněkud kvalitnější film než Ženská na vrcholu, na Spotify si zapnout Wagnera a ti šťastnější z nás vytáhnout z knihovny publikaci plnou reprodukcí symbolistických maleb.

Estetická hodnota byla dlouhá staletí spojována převážně s uměním, ale demokratizace si nevybírá, a tak byla uplatňována na stále širší oblasti lidské kultury a každodenního života. Dnes můžeme hodnotit z estetického hlediska například designový hrneček nebo nové vydání Artiklu. Domnívám se však spolu s o 105 let starším Janem Mukařovským, že estetická hodnota zaujímá v umění primární roli, zatímco se asi shodneme na tom, že u hrnečku je primární jeho praktičnost a u Artiklu jeho výpovědní hodnota. Naše vztahování se k těmto předmětům však nemusí být neměnné. Náš postoj k jedné věci může být pokaždé odlišný a jednou může přijít chvíle, kdy zaujmeme postoj estetický – jedná se o změnu vnímání, která je často charakterizována jako vymanění se z otěží utilitarismu. Zaměříme se na věc, kterou jsme doposud míjeli nebo nám sloužila jako prostředek k něčemu dalšímu, a spočineme na ní spolu s prováděním exkurzu do našeho nitra. Například obyčejný kámen na cestě může být překážkou nebo si ho ani nevšimneme, podle Nelsona Goodmana však může být také uměleckým dílem, pokud by byl umístěn do galerie. Lze jistě ozvláštnit si vynucené spočívání v našich příbytcích zážitkem jako je pohled na láhev na vodu vedle plesnivějícího ovoce. Tyto předměty můžeme bezesporu recipovat esteticky a ať už v kontextu zátiší, která známe od starých mistrů nebo kubistů, či bez něj, mohou přinést jedinečný estetický prožitek. Estetické vnímání považuji za ten složitější a náročnější prostředek, jak dosáhnout změněného stavu vědomí. Tím jednodušším je konzumace drog určitého typu, která je se souslovím „změněný stav vědomí“ nejčastěji skloňována. Estetické prožívání musí být kultivováno cvikem a vyžaduje naši psychickou aktivitu, je třeba vydat úsilí k tomu, abychom estetického prožitku vůbec dosáhli, na rozdíl od narkotik, která nás takové dřiny ušetří.

Nižší smysly na milosti
Zrak a sluch byly tradičně chápany jako estetické smysly, na rozdíl od čichu, chuti a hmatu, které jsou přece příliš profánní. Významným problémem byl nedostatek distance spojen s těmito smysly, přičemž distance se považovala za podmínku pro možnost esteticky hodnotit. Zjednodušeně šlo o objektivitu při hodnocení, nezaujatost, která je například u chuti údajně nemožná, jelikož je tento smysl spojen s přímým uspokojováním našich tělesných potřeb – v tomto případě konzumace potravy a z ní plynoucí sebezáchovy. Estetická zkušenost je často interpretována již z antických textů jako něco duchovního, nemateriálního a nadmateriálního. Čich, chuť a hmat coby nedistanční smysly údajně nedávají prostor pro tak výsostný zážitek jako je ten estetický, a naopak nám dávají pocítit jen vlastní tělesnou příjemnost či diskomfort, proto byly označovány za smysly nižší. Jak již ale bylo zmíněno výše, demokratizace je nevyhnutelná a tak je tomu i s těmito dosud diskriminovanými bratry smyslů vyšších. V několika minulých desetiletích zaznamenalo pojímání nižších smyslů výrazný posun. Americká filozofka Carolyn Korsmeyerová přichází s teorií, že čich, chuť a hmat mají oproti zraku a sluchu jistá omezení, to je ovšem nutně nevylučuje z oblasti estetického prožívání. Na rozdíl od vyšších smyslů nemají symbolickou funkci a zamezují nám esteticky prožívat nepříjemné, protože jsou limitovány snahou našeho těla o sebezachování. Proto nelze esteticky prožívat nechutné nebo jedovaté jídlo, budeme se bránit nepříjemným (třeba násilným) dotekům a zakrývat si nos, pokud ucítíme nějaký podezřelý pach. Co se však týče příjemných vjemů, které nám přinášejí tyto „nižší smysly“, lze je podle Korsmeyerové esteticky zakoušet. Estetické potěšení nám tak může přinést výběrový sýr nebo prémiový rum, což ani snad příliš nepřekvapí. Co ovšem považuji za opravdu pozoruhodné, je estetické prožívání hmatové.

Podrbat se esteticky
Myslím, že nám nedělalo problém dostat se od Dona Giovanniho přes film a kuchyňské zátiší k výtečné chuti sýru coby esteticky hodnotné záležitosti. To, že zkušenost s těmito fenomény může nabýt estetického charakteru, není žádné šokující odhalení, byť rozdíl mezi zrakovým a chuťovým vjemem s ohledem na estetičnost bezpochyby existuje. Dovedu si však představit, že komicky může působit tvrzení, že svědění určité části naší kůže a její následné podrbání má estetickou dimenzi. S takovou senzační teorií přichází Sherri Irvinová a při čtení jejího eseje Scratching an Itch nepřestanete cítit svědění různých částí vašeho těla a budete odolávat nebo podléhat nutkání toto svědění zahnat úlevným podrbáním se. Z vcelku kontroverzní koncepce této americké filozofky je cítit jistá vyhrocenost sdělení, které vychází z teorie o vědomém prožívání našeho těla. Autorka například popisuje situace běžného mítinku s kolegy na katedře, kterou dokáže pociťovat esteticky, a to na základě cviku, pomocí nějž je možné naučit se prožívat vlastní tělo. Téma jógy a dechových cvičení se ocitá na filozofickém poli a Irvinová je označuje za jeden ze způsobů, jak se vnímavosti k našemu tělu naučit. Nemusí se však nutně jednat o jógu jako takovou, jde zkrátka o to, zkoušet se ponořit do našich tělesných vjemů které jindy ignorujeme. Bolest zad si již neuvědomujeme, jsme již imunní vůči nepříjemnosti, kterou nám například způsobuje ztuhlost určitého svalu či napětí v nějaké části těla a podobně. Svědění má podle Irvinové několik stupňů, ale i kvalit, a může nabýt různého charakteru, což je jedním ze symptomů, na základě nichž můžeme svědění zařadit do estetické oblasti. Pokud tedy na určitý tělesný pocit zaměříme svoji pozornost, dokážeme nad ním spočinout podobně jako na mandarinkách povalujících se nám po kuchyňské lince. Dosáhnout estetického potěšení lze například tím, že se dostaneme do stavu, kdy se ze zprvu nepříjemného pocitu stane pocit vcelku příjemný. Podle Irvinové je i svědění součástí komplexního tělesného prožitku. Jednak se lze tedy zaměřit na nuance v něm a jeho povahu, jednak jej lze chápat jako jev začleněný do širšího celku psychofyzických pocitů. Pokud je svědění samo o sobě nepříjemné, při jeho vnímání v rámci tohoto celku může jeho negativní zabarvení zmizet. Obecně by se dalo říci, že pokud poznáme naše fyzické prožitky, můžeme s nimi pracovat a odstranit to nevítané v nich, zatímco to pozitivní naopak využít.

Nikoli tělo a duše, nýbrž soma
Pragmatický filozof Richard Shusterman ve svém filozofickém projektu, tzv. somaestetice, zdůrazňuje propojenost duše a těla a distinkci těchto dvou stránek člověka považuje za nesprávnou. Výraz soma odkazuje na hlubší chápání těla a míní se vypořádat s pojetím těla jako bezduché hmoty, surového materiálu či povrchního masa marketingově konstruovaných idolů krásy. Na youtubovém kanálu Interaction-Design.org najdete rozhovor se Shustermanem, kde se vrací do antiky k Xenofónovým zápiskům Sokratových diskuzí. Na rozdíl od Platóna Xenofón zdůrazňuje na Sokratových myšlenkách nerozlučnost těla a duše, kdy tělo není pouhý neduchovní materiál, nýbrž je s naším nitrem bezprostředně spojeno. Jednoduše řečeno, těžko budeme filozofovat, pokud budeme mít hlad nebo trpět bolestí hlavy, to ostatně vyplývá z přísloví ve zdravém těle zdravý duch. Somaestetika nabádá k vědomému zakoušení vlastního těla, které vede k porozumění našim myšlenkovým pohnutkám. Pokud pochopíme jeho fungování, poznáme ho, dokážeme s ním pracovat tak, abychom maximalizovali příjemné pocity a odstraňovali ty nepříjemné. Michel Foucault a Pierre Bourdieu chápou chování jako mocensky a sociálně předem stanovené a Shusterman s poukazem na ně popisuje předurčenost našeho chování automatickými pohyby či gesty, které nám zabraňují vyjádřit své opravdové myšlenky a zachovat se vskutku svobodně. Pokud si uvědomíme, že určitým gestem bezděčně komunikujeme, budeme s to s tím něco udělat. Tento případ opět dokazuje psychofyzickou jednotu člověka, pro jejíž detailnější studium doporučuji Shustermanovu knihu Body Consciousness: A Philosophy of Mindfulness and Somaesthetics.

Na závěr mohu říct, že máme štěstí, že koronaviru čelíme v době, kdy existují mobilní aplikace na rozvoz jídla a filozofové, kteří se zabývají estetickou hodnotou svědění a jiných fyzických pocitů a my se tak můžeme oddávat estetickému prožitku našeho těla při konzumaci kulinářských menu z (v tom lepším případě) papírových krabiček. Tak tedy dobrou chuť a kvalitní drb!