Hledání, pátrání, nalézání. Vícero perspektiv soustředěných do jednoho bodu. Lampy vyzařující světlo namířené na umělecké dílo v jeho celkovém ale i dílčím smyslu. Interpretace obohacují nejen konkrétního čtenáře, diváka, vás nebo mě, ale zároveň mají vliv na samotný jeho objekt. Je to dobrodružství.

Thomas S. Eliot ve své eseji Tradice a individuální talent uvažuje o pozoruhodné vlastnosti literatury, která překlenuje staletí, a má nám tak stále co říct, i když se od doby vzniku jednotlivého textu změnilo naprosto vše. Vyvinul se jazyk, proměnily se reálie, zanikl původní kontext. Podle jednoho z největších básníků anglického jazyka se každé nově vzniklé literární dílo hodné tohoto označení nutně vztahuje k tradici, ze které vzniklo. A nevztahuje se k ní nijak pasivně, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vztah literatury je obousměrný.
Tedy například nejenom že by naše čtení Joyceova románu Odysseus z roku 1922 bez předchozí znalosti Homérova eposu bylo značně omezené, jelikož bychom nevnímali paralely a aluze života řeckého hrdiny a prostého obyvatele irského hlavního města Dublinu. Ale také naše vlastní vnímání původního tisíce let starého textu se proměňuje na základě příběhu z 20. století. A navíc, považte, pokud každé další přemýšlení o knize paradoxně mění původní smysl, není to potvrzení obrovské moci interpreta?
Smysl tak prochází aktualizací při každém dalším čtení.

Interpretace hovoří o interpretech
Ambivalence neustálého podmiňování, promýšlení a přemítání nad knihou stojí v samém základu interpretace. Pro tu je ale veledůležitá lidská svoboda, ničím neoktrojovaná, nikdy samoúčelná. Každé čtení je originální, žádné čtení nemá vyšší váhu než jiné. Samozřejmě zde ovšem hraje roli jistá kompetence a především čtenářská zkušenost. Dá se očekávat, že člověk, který se věnuje duchovědným oborům, kultuře a umění bude disponovat širšími dovednostmi pro interpretaci uměleckých skvostů. Nikdo však nikomu nemůže předepisovat, co v daném díle vidět.

Jedinec může hovořit pouze o tom, jak jej čte on sám, jak jej vnímá, co pro něj znamená. Je v zásadě zcela druhořadé, zda se jedná o obraz, skicu, báseň, sochu, pisoár umístěný vzhůru nohama na čestném místě v galerii a pojmenovaný Fontána, román, designový kus nábytku atp. Teprve v interakci mezi stvořeným dílem a námi jakožto jeho čtenáři vzniká potenciální prostor pro syntézu smyslu, specifického vnímání daného objektu v kontextu vlastní kulturní encyklopedie, jak o ní mluví Umberto Eco.

Intepretace je královská disciplína vyžadující čas, trpělivost, úsudek a v neposlední řadě i schopnost si obhájit vlastní pozici, argumentovat vlastní přesvědčení o daném předmětu. Interpretace vyžaduje celou osobnost a projevuje se v ní osobitost přístupu. Je v ní vlastně obsažena specifická zkušenost vnímatele. Umělecká interpretace není pouhým střípkem k chápání lidského výtvoru, často se v ní zračí i osobnost jejího autora. Nosce te ipsum. Poznej sám sebe. Interpretace vám řekne mnoho i o vás.

Dovednost v širších souvislostech
Žijeme v kulturně velmi bohaté zemi. Navíc máme to štěstí, že každý máme právo na vlastní vidění světa, což je vlastně implikace předchozí věty. Můžeme, ano, ta možnost je zde tou podstatnou entitou, věnovat svůj čas umění. Ale intepretace se netýká pouze uměleckých děl, vidět širší souvislosti například v komunikaci probíhající na Twitteru je dnes téměř existenciální dovednost.

Interpretovat znamená naladit se na zdroj, důkladně se mu věnovat, číst nejen jeho řádky, pokud nějaké má, ale i číst mezi nimi, věnovat se matérii, struktuře, obsahu, objemu, ploše, vztahům, jednotlivým aspektům i celostnímu vyznění. I to se však v průběhu času mění.
Existují texty, k nimž se vrací celé generace myslitelů. Kvůli své více či méně deklarované nejednoznačnosti docházelo v náboženských hnutích ke schizmatům, dělily se církve, vznikaly a zanikaly státní útvary, obsazovaly se kontinenty, bojovalo se, prolévala se krev. To vše kvůli odlišnému čtení jednoho a téhož obsahu. Mezi takové spisy, které se zároveň řadí mezi nejčtenější lidské dokumenty vůbec, bezpochyby patří svaté knihy jednotlivých náboženství.

Martin Puchner, profesor anglické literatury na Harvardově univerzitě, v knize s příznačným názvem Svět ve slovech (Host, 2019) takové texty nazývá ustavujícími. Stojí totiž v samém centru společnosti nebo dokonce celých kultur. Patří sem kromě náboženských spisů například americká ústava, Marxův Komunistický manifest, Mao Ce-tungova Rudá knížka a mnoho dalších. Taková díla se stala mnohokrát terčem hluboké interpretace, často však byla čtena pouze povrchně, někdy dokonce jakoukoliv interpretaci postrádala, jelikož následovníci ustavujícího textu si z něj odnesli pouze několik jednoduchých frází, a i ty se po čase zkomolily do prostých hesel, které ovlivňovaly miliony.

Přesto nám původní díla mají stále co říct. Jsou svědkem doby a zároveň tvoří mosty, které překlenují celá staletí či tisíciletí. Není úžasné číst antické hexametry, které jsou stále aktuální, dosud mají co říct dnešnímu člověku? Zároveň je to důkaz, že možná nejsme schopni celostní interpretace, protože se zdá, že zkrátka není možné jakýkoliv lidský výtvor vyložit beze zbytku. To vlastně ani nikdy nebyl cíl.