Práce v erotickém průmyslu je stále vnímána vulgárně. Doposud nebylo mnoho pozornosti věnováno autorům, kteří ji okusili a inspirovala je. Jakým způsobem své zkušenosti reflektují v tvorbě a čím se liší pohled mužský od ženského?

Téma sexuality, prostituce, hledání sexuální identity nebo dokumentování života komunity lidí, kteří mají jiné sexuální návyky než zbytek společnosti, má v umění bohatou historii. Nevěstince a později pak noční kluby jsou stále bohatým zdrojem inspirace. Ať už jde o jednorázové projekty či mají autoři o problematiku sexbyznysu dlouhodobější zájem, kladu si otázku, do jaké míry mohou jejich díla být autentická. Neboť zůstávají pouhými návštěvníky night clubů či pozorovateli daných situací a jejich snaha zachytit toto prostředí závisí na výpovědích a náhodách. Aby se jejich práce stala opravdu autentickou, je třeba se s danými lidmi sblížit a vytvořit si s nimi určitý vztah, ve kterém pak objekty jejich uměleckého zájmu aspoň částečně odloží svou masku. Dalo by se říci, že takto pracovala například fotografka Nan Goldin či malíř a grafik Henri de Toulouse-Lautrec.

I přesto však silné výpovědní hodnotě jejich děl konkuruje tvorba autorů, kteří mají osobní zkušenost s prací v erotickém průmyslu. Samozřejmě takových mnoho není, protože otevřeně vystoupit s tím, že prodávají vlastní tělo, znamená doživotně se vystavit konfrontaci s veřejností, jež tuto práci odsuzuje. Vyžaduje to určitou odhodlanost ukázat divákům jiný pohled, který může být buď velmi pozitivní a poučný pro nás všechny, či naopak může kriticky poukazovat například na mezery v zákonech a hanlivé předsudky. Neméně zajímavý je pak i jejich pohled na sexualitu, vlastně by se dalo říci, že zde vzniká jakési umění sexuality.

Genderová diference v uměleckém přístupu pornoherců
Hranicí mezi pornografií a uměleckým dílem se zabývá polský fotograf a performer Piotr Wegrzynski v projektu Inside Flesh, v němž spolupracuje se svou ženou, filosofkou Sylviou Lajbig. Výsledným dílem je velmi estetické porno s nádechem alternativního fashion videa, v němž oba manželé hrají a které natočili dle manifestu publikovaného na jejich webu. Po jeho přečtení se dozvíte pointu díla, neboť je zde uvedeno, že nejde o sex před kamerou a vše bylo vytvořeno v postprodukci. Wegrzynski se zároveň distancuje od jakéhokoliv škatulkování a aktivismu, ale dílo prezentuje v konfrontaci s mainstreamovou pornoprodukcí. Pro běžného diváka nejsou filmy dostatečně vzrušující a označuje je za umění, ale v galeriích jsou běžnými návštěvníky naopak označovány za pornografické, což nejednou vedlo k přerušení celé výstavy. Inside Flesh vnesl do této problematiky řadu nových otázek. V další analytické rovině se setkáváme s faktem, že se technicky vzato nedíváme na porno, ale na jakousi postprodukčně vytvořenou iluzi sexu – je to tedy pornografie? A co je vlastně dnes za pornografii považováno? Proč by umění a pornografie nemohlo být totéž? Jak chcete nazývat film, kde je zobrazen sexuální akt?

Newyorská pornohvězda, později umělkyně a sexuoložka Annie Sprinkle má zcela odlišný postoj. Aktivně se podílela na mainstreamové porno produkci a ztvárnila přes dvě stě rolí ve snímcích různého zaměření. Během dvaceti let působení v erotickém průmyslu pracovala i jako prostitutka a striptérka. Považuje se za feministku, aktivistku a za radikální učitelku sexuální výchovy. Jejím cílem je skutečně vzdělávat společnost v této oblasti, proto sama přednáší na univerzitě, pořádá semináře, píše články a knihy. Je zakladatelkou unikátní značky feministických pornofilmů. Velmi se angažuje za práva sexuálních pracovníků, ale také například homosexuálů, čemuž věnovala celý projekt „Art Laboratory“, kde spolu s Elizabeth Stephens již dvanáct let demonstrují svou lesbickou lásku. Každý rok opakují svatební obřad jako veřejnou performance, čímž kritizují zákaz registro­vaného partnerství v některých státech USA. Přeměnu své sexuální orientace vysvětluje tím, že během natáčení hrála podle scénáře a teprve po svém odchodu z branže nachází sebe sama v tantrickém lesbickém milování a monogamním vztahu. Detailněji se tímto tématem zabývá v knize „Metamorphous Sex“.

S ohledem například na pornohvězdu Sashu Grey, jež před pár lety publikovala knihu autoportrétních fotografií „NEÜ SEX“, se domnívám, že ženy více inklinují k velmi osobní tvorbě často až aktivistického charakteru. Zatímco přístup muže se distancuje od emocí a soustředí se spíše na řemeslné pojetí a celkovou estetiku. Bohužel se nám zde potvrzuje klišé genderových stereotypů pravící cosi o racionalitě mužů a citlivosti žen.

Kult osobnosti založený na image někoho z okraje společnosti
Podobně je tomu i u autorů působících v jiném odvětví erotického průmyslu. Následující dva však spojuje jakýsi kult osobnosti založený na image člena komunity, jejíž způsob života není společensky ještě zcela přijat, a také homosexualita.

V 70. letech to byl newyorský fotograf Robert Mapplethorpe. Velmi tradiční formou černobílé portrétní fotografie v ateliéru zachycoval letmé výpovědi o BDSM, což bylo před čtyřiceti lety vnímáno jako znepokojivé a kontroverzní. Síla jeho díla tkví v dokonale zvládnutém řemesle, čistotě a nenucenosti, se kterou divákům podává explicitní obsah, v talentu zachytit charaktery svých modelů. Mapplethorpe neměl žádné ambice měnit svět. Pouze zkoumal jeho temná zákoutí a naplno žil ve víru večírků, gay barů, návykových látek, promiskuity a později pak prostituce. Nejdříve mu image provokatéra vynesla slávu, dostala ho do uměleckých kruhů a pomohla získat vše, po čem toužil. Proti jeho výstavám se zvedla vlna nevole, kterou se rozhodl ještě zvýšit obsazováním pouze černošských modelů. V roce 1979 to celé přerostlo v obrostou tragédii, kdy byl zastřelen Robert Opel, který navzdory veškeré kritice uspořádal Mapplethorpovi výstavu. Krátce na to byl zavražděn Larry, pózující na jedné z vystavených fotografií „Boots and Brench“, a tentýž rok u Mapplethorpea propukl AIDS.

Způsob života tanečnic nočních klubů se lidem snaží přiblížit americká ilustrátorka Jacqueline Frances alias „Jacq the stripper“. Proslavila se instagramovým profilem, kde sdílí ilustrace deníkového charakteru naprosto věrně zachycující způsob myšlení striptérek i situace, se kterými se obecně v práci setkávají. Soubor těchto prací nedávno publikovala jako knihu s názvem „The Beaver Show“. Frances nedisponuje výrazným talentem, ale její lidský přístup a smysl pro humor působí pozitivně na střední třídu. Ač nemá žádné aktivistické ambice, dosahuje kladnějšího přijímání těchto pracovnic v očích veřejnosti. Frances žije v registrovaném partnerství, ale bohužel v žádném díle doposud neřešila, jaké je být lesbicky orientovanou striptérkou. Součástí její tvorby jsou i krátká videa a selfie ze stripbarů umisťovaná na Instagram.

Oba autoři vypovídají o své komunitě, používají prostředky přiměřené své době a zakládají si na své image. Myslíte si, že je třeba se zabývat tím, jaké jsou rozdíly v uvažování mezi mužem a ženou? Není podstatnější obsah jejich sdělení? A obecněji vzato – je gender v oblasti umění ještě nutné řešit? Myslím, že otázka genderu už do galerií nepatří, je třeba ji posunout do škol, ulic a především médií. ∞